Vyhlídkové místo Malý Tok, CHKO Brdy

   

Kraj: Středočeský

Okres: Příbram

GPS souřadnice: 49.6538706N, 13.8479197E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/jahopahuce

 

Byl krásný teplý den a já jsem se toulal hlubokými lesy chráněné krajinné oblasti Brdy. Po boku jsem měl ségruši, za chvostem člobrdici a před sebou stoupání, které mi několikrát do roka dá pořádně do kožichu.

 

Tlapkal jsem do vydatného táhlého kopečka tempem tlapka tlapku mine. Všude, kam jen jsem se podával, byl hluboký les. Na chvilku hluboký les po mé levé tlapce skončil a nahradil ho les, ve kterém roste pidi stromek vedle pidi stromku. Než jsem se však nadál, opět sem byl v hlubokém lese, kde pod vysokými stromy rostl jeden velký koberec borůvčí, ve kterém se mezi stromy klikatí pěšinka za pěšinkou.

 

Pomalu, krok sun krok, zdolával jsem táhlý kopec. Jak jsem se tak kochal nádherným lesem, najednou jsem zjistil, že svištím po rovince a od tlapek se mi na zpevněné lesní cestě práší. Než jsem se nadál, prosvištěl jsem rozcestím a ocitnul se pod kopečkem mne ták dobře známým.

 

To se ví, chvilku se mi kebulí honila myšlenka, že bych pokračoval po rovince dál. Jenže tenhle kopeček vede na místo ták krásné, že jsem rovince odolal, změnil jsem směr, a než bys pro kostičku dosvištěl, už jsem tlapkal do dalšího kopečka.

 

Tlapkal jsem tempem tlapka tlapku mine. Po pravé tlapce jsem měl mladé rozčepýřené stromky, po tlapce levé les plný vzrostlých stromů. Mnohokrát jsem se chtěl jen tak mezi stromy prosvištět, ale nebyl čas ztrácet čas. Moc jsem se těšil na své oblíbené místečko. Moc jsem se těšil, až si trošku odpočinu.

 

Než jsem se nadál, dotlapkal jsem na rozcestí tří hlavních cest. Já si vybral cestu čtvrtou, měkoučkou, vedoucí do krásného lesa. Pomalu jsem tlapkal po měkoučké cestě s očadly, ušadly a famfrňákem v pohotovosti. Větřil jsem omamnou vůni lesa. Merčil jsem vysoké stromy, pod nimiž rostl mech, borůvčí a kapradí. Vší tu krásnou přírodu lemovala pěšinka za pěšinkou a občas se objevil kámen. A ptáčci jak tu krásně pěli. To vám byla, kamarádi, pohádka.

 

Cesta mi utekla, ani nevím jak. Než jsem se nadál, zabočil jsem doleva, kousek nato doprava, stlapkal jsem po pěšince a svět mi ležel u tlapek.

 

Musel jsem se posadit. Všude, kolem mne, bylo kamenné moře. V kamenném moři byl velký pařez. Za kamenným mořem merčil jsem hluboké lesy. Za hlubokými lesy merčil jsem pole a louky, města i vísky, silnice i cestičky. Po levé tlapce rostl mi vrchol vysoký, do posledního místečka porostlý vysokými stromy. Po pravé tlapce jsem občas zmerči mladou břízku, jindy borovičku.

 

Seděl jsem na místě mne ták milém, na kterém ještě nedávno byla lavička, vrcholová kniha a další klády k sezení. Dnes na místě zůstalo jen to, co bylo se zemí pevně spojené. Stromky a kameny si nikdo neodnesl. I výhled mi tu naštěstí zůstal. Ale lavička a klády upravené k sezení, které byly jen v trošku lepším stavu, ty jsou pryč. Stejně jako vrcholová kniha.

 

Kdo mé oblíbené vyhlídce odlehčil, snad má doma pohodlí. Snad si čte ve vrcholové knize, ve které se ukrývala spousta veselých i pikantních vzkazů. Pevně věřím, že mu věci dobře slouží. Jen je velká škoda, že ti, kdo se na tuto vyhlídku vydají, musí sedět na kamenech. Ale víte vy co, kamarádi? I bez místní známé lavičky a dalšího pohodlného sezení stojí za to se na tuhle vyhlídku vydat. Místo je to krásné a, kdo ví, třeba si ho člobrdové zase zabydlí.