Žlutá bouda, CHKO Brdy

   

Kraj: Středočeský

Okres: Příbram

GPS souřadnice: 49.6634272N, 13.8473886E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/nulalekoha

 

Byl krásný den a já jsem se toulal mými oblíbenými Brdy. Člobrdici jsem měl po boku. Ségruše byla všude kolem mne. Do kroku mi pěli kamarádi ptáčci ty nejkrásnější písně, jaké jen zapět umí. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa, kterému dělaly společnost bílé naducané mráčky. Zkrátka den byl jako malovaný pro pořádnou prochajdu a nebyl bych to já, kdybych toho nevyužil a nepotoulal se přírodou.

 

Tlapky mne nesly po zpevněné lesní cestě do sotva znatelného kopečka. Po levé tlapce jsem měl les plný vysokých stromů. Pod vysokými stromy rostly koberce borůvčí. Občas jsem zmerčil mech, jindy kapradí, pařez či pořádný balvan. Po pravé tlapce, to byla jiná. Po pravé tlapce merčil jsem sráz a les se měnil každou chvilku. Jednou rostl vysoký strom vedle vysokého stromu. Jindy byl les hustý ták, že do něj přes stromky nebylo vidět. Jindy byl mladý hustý les trošku vzrostlejší, a já jsem pod mladými stromky mohl zmerčit mraveniště a kaliště, lázně mých lesních kámošů divočáků.

 

Sám jsem tlapkal po cestě a jen jsem si prohlížel celou tu místní krásnou přírodu. Občas jsem se prosvištěl po boku kámoše motýla, který poletoval z květu na květ. Nejednou jsem se zastavil na kus štěku u mých kámošů mravenečků, kteří pilně pracovali na zvelebování svých již tak velkých mravenišť. Co chvilku jsem se nechal hladit od člobrdice, která pořád něco fotila.

 

Tlapkal jsem nádhernou přírodou v přítmí vysokých stromů, když v tom cosi přede mnou rozzářilo les. Nevěřil jsem vlastním očadlům. Tolik světla v přítmí lesa, to se jen tak nezmerčí. Nedalo mi to. Musel jsem vyrazit na průzkum.

 

Zamával jsem člobrdici chvostem na rozloučenou. Očadla, ušadla i famfrňák jsem uvedl do pohotovosti. Tlapky se daly do pohybu a já svištěl kupředu ták rychle, až se lesem ozýval dusot mých tlapek.

 

Svištěl jsem kupředu rychleji než rychle. Svištěl jsem dokonce ták rychle, až se mi stromy podél cesty zdály rozmazané. Čím déle jsem svištěl, tím bylo přítmí lesa menší. Čím menší přítmí lesa bylo, tím byla zář větší. Užuž jsem se pomalu začínal bát o očadla, když mi cestu zkřížila jiná cesta a přede mnou, zničehonic, vyrostla chaloupka zářící do dáli daleké.

 

Stál jsem na rozcestí a valil jsem očadla. Byl jsem na místě mne ták dobře známém a přesto jsem ho z dálky nepoznal. Jen pár kroků přede mnou merčil jsem žlutou kamennou chaloupku. Žlutou kamennou chaloupku, ke které mne tlapky zanesou několikrát ročně, laskal Puňťa svými paprsky. Jak si tak Puňťa s chaloupkou hrál, zářila do dálky.

 

Díky paprskové hře kamaráda Puňti jsem nepoznal mne ták známé místo. Nepoznal jsem chaloupku, kolem které tlapkám na tolik krásných míst. Ale už dlouho jsem tudy dál netlapkal. Budu to muset napravit.