Bunkr, CHKO Brdy

     

Kraj: Středočeský kraj

Okres: Beroun

GPS souřadnice: 49.7311500N, 13.8677700E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/fakofeteje

 

Byl krásný den a já jsem se pod dohledem kamaráda Puňti a po boku člobrdice toulal mou oblíbenou chráněnou krajinnou oblastí Brdy. V tlapkách jsem měl natlapkáno spoustu kilometrů. V merku jsem měl mnoho krásných míst. Pod fousky jsem si poštěkával, že už asi ani nemám co objevit, když v tom se po mé pravé tlapce objevila tajemná pěšinka vedoucí kamsi za mladou břízku. Pěšinka mne ták přitahovala, že jsem opustit zpevněnou cestu, po které jsem dosud tlapkal a vydal jsem se dál, napříč vřesem a borůvčím kamsi za mladou břízku.

 

Tlapkal jsem pomaleji než pomalu. Tlapka střídala tlapku, očadla rejdila po okolí a ušadla poslouchala, co se děje opodál. Kožíšek mi hlásil, že mne tahle pěšinka něčím překvapí, ale čím to bude, to mi kožíšek neprozradil.

 

Pomaleji než pomalu tlapkal jsem hlouběji a hlouběji do přírody. Vřes už jsem měl za chvostem, mladou břízku po boku. Pěšinka se pomalu začala schovávat ve spadaném jehličí, když v tom se přímo přede mnou objevila propast hlubší než hluboká, vedoucí do nitra země.

 

To vám štěknu, kamarádi, jak jsem propast zmerčil, leknutím jsem se posadil. Co je tohle za šlendrián, to mi kebule nebrala. Uprostřed pěšinky v nádherné přírodě se zničehonic objeví propast, do které bych spadnout nechtěl. Vždyť byla menší než já na délku. Ale hluboká, to byla moc moc moc.

 

Koukal jsem do propasti, prohlížel jsem si jí kousek po kousku. Nebyla to obyčejná propast. Byla to propast betonová, s kovovým žebříkem. Koukal jsem do propasti, kroutil jsem kebulí, když v tom mi člobrdice prozradila, že jsem objevil jeden z brdských bunkrů.

 

Jen co jsem zaslechl slovo bunkr, vydal jsem se dál. S očadly, ušadly i famfrňákem v pohotovosti tlapkal jsem hlouběji do přírody. Utlapkal jsem jen pár kroků, zdolal jsem val. Tlapky mne donesly na místo, kde mi svět ležel u tlapek. Za několika málo stromy merčil jsem louky a pole, domečky, kopečky i hluboké lesy. Ale po bunkru nebylo ani památky.

 

Dál jsem tlapkat nemohl. Pode mnou byl sráz prudší než prudký. Rozhodl jsem se proto k návratu na zpevněnou cestu. Tlapkal jsem po pěšince mezi mladými stromky, když v tom jsem pod tlapkami ucítil hrubý beton. To mne tlapky nesly po jakémsi překladu, pod který když jsem strčil kebuli, zmerčil jsem jen tmu tmoucí. Nezmerčil jsem nic, co by mi prozradilo, co tma tmoucí ukrývá. Ale protože tmu tmoucí nemám rád, vždyť také nejsem netopýr, kopnul jsem do vrtule a nechal jsem se tlapkami nést až na bezpečnou zpevněnou cestu.

 

To vám štěknu, kamarádi, tenhle bunkr mne vyléčil z hledání dalších betonových obrů. V posledních dnech jsem jich zmerčil ažaž. Každý byl jiný. Každý měl něco do sebe. Od některých byly i parádní výhledy. Ale tenhle bunkr mne překvapil.