Parmova nádržka, CHKO Brdy

    

Kraj: Středočeský kraj

Okres: Beroun

GPS souřadnice: 49.7335547N, 13.8633969E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/kokofejora

 

Byl krásný den a já jsem se po boku člobrdice a pod dohledem kamaráda Puňti toulal mou oblíbenou chráněnou krajinnou oblastí Brdy. Nikam jsem nespěchal. Tlapkal jsem pomalu tempem tlapka tlapku mine a užíval jsem si každý krok.

 

Příroda, kterou jsem tlapkal, se pomalu, ale jistě, krásně vybarvovala. Listí na břízkách začalo žloutnout, jehličí na stromkách začínalo být zelenější než obvykle. Keříky podél cest hrály všemi barvami a cesta má se mnohdy ztrácela ve spadaném listí.

 

Tlapkal jsem nádhernou přírodou a užíval jsem si mé nejoblíbenější roční období plnými doušky. Netrvalo dlouho a cestu mou zkřížil mělký, ale zato široký, potůček. Kde ten se tu vzal, to mi bylo záhadou. Ještě větší záhadou než potůček samotný pro mne bylo, jak asi člobrdice tuto překážku na lesní cestě zdolá.

 

To vám štěknu, kamarádi, potkat v dnešní době někde brod, to není jen tak. Ale, jak moc dobře víte, v Brdech je možné opravdu úplně všechno. A i na ten brod se tu narazit dá. Já mám brody moc rád a za teplých dní je mám ještě raději. Ale v chladné podzimní dny, to je jiná. To už i já musím ukázat, že chvilku tápu, zda mám či nemám brodem protlapkat s mokrou tlapkou. Ale po chvilce otálení učiním první krok a v mžiku jsem na druhé straně cesty. Jen ta člobrdice, ta brodění nemá vůbec snadné. I když, s tímto brodem si poradila málem rychleji než já. To, co udělala, mi kebule dodnes nebere.

 

Jen chvilku stála člobrdice před brodem a přemýšlela kudy dál. Když zjistila, že brod není hluboký, prošla jím, jako by žádný brod neexistoval. Prý v dobrých botách si to může dovolit, protože ví, že projde suchou nohou. Ale kdyby měla boty jiné, tak by pro ní cesta přes brod nebyla vůbec jednoduchá.

 

S brodem za chvostem, s člobrdicí po boku, mohl jsem se toulat dál. Utlapkal jsem jen pár kroků, když v tom se les po mé pravé tlapce rozestoupil. Jen pár kroků od cesty zmerčil jsem ohniště, za ohništěm zábradlí, za zábradlím dlouho nic a až za dlouhým nic zmerčil jsem mladý les. Merčil jsem místo ták zvláštní, že jsem ho prozkoumat prostě musel.

 

Pomalu jsem změnil směr. Opustil jsem lesní cestu, po které jsem dosud tlapkal, a vydal jsem se k místu záhadnějšímu než záhadnému. Utlapkal jsem jen pár kroků a byl jsem u ohniště. Pomalu a obezřetně tlapkal jsem dál. Tlapka vystřídala tlapku, kožíšek se naježil a očadla se rozhlédla po okolí. Nic co by mi prozradilo, kam mne tlapky nesou, nezmerčila. Našponoval jsem ušadla, zaposlouchal jsem se do zvuků lesa. Chvilku jsem nic neslyšel. Když v tom, najednou, z ticha tiššího než tichého ozvalo se zurčení vodičky.

 

To vám štěknu, kamarádi, nejdřív jsem se lekl, pak jsem si sedl. Ze sedu jsem vyskočil. Ve výskoku zmerčil jsem v místě, kde jsem dosud nic nezmerčil, jednoho vyděšeného chlupáče se všemi čtyřmi tlapkami ve vzduchu.

 

Já jsem se ták lekl, že jen co se mé tlapky opět dotkly země, vyskočil jsem znovu. A znovu jsem zmerčil chlupáče. Užuž jsem chtěl vyskočit znovu, když v tom mi to štěklo. Z dálky velké nic mezi zábradlím a lesem, byla vodní nádrž s průzračně čistou vodičkou. Vodička byla ták průzračná, že zrcadlila okolní přírodu. A také jednoho velikého černého chlupáče, kterého bych měl znát, ale na první pohled jsem ho opravdu nepoznal.