Pramen Vltavy, NP Šumava

 

Kraj: Jihočeský kraj

Okres: Prachatice

GPS souřadnice: 48.9748536N, 13.5607889E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/rehekubolo

Byl krásný den a já jsem se po boku člobrdice toulal Šumavou. Bylo brzké ráno. Kamarád Puňťa teprve pomalu vylézal na oblohu. Zato kamarádi ptáčci, ti už pěli ze všech sil písně krásnější než krásné a já jsem pomalu zapomněl, že tu máme podzim a ne léto.

 

Tlapky mne nesly po zpevněné cestě hlouběji a hlouběji do lesa. Přítmí, které v lese panovalo, bylo ták tajemné. Nejednou mi kebulí proletěla myšlenka, že je ták brzo, že bych mohl spatřit mého lesního kámoše, jak sviští do bezpečí své nory, kde si odpočine na další noční toulku.

 

Na takové brzké procházky nejsem vůbec zvyklý. Ale Šumava je Šumava. Člobrdice povídala, že tady bývá tolik člobrdů, kolik nepotkám za spoustu svých brdských toulek. A abych si mohl svištět, jak mi tlapky dovolí a jak se mi chce, je prý třeba na průzkum vyrazit časně z rána. A tak jsem byl časně z rána v hlubokém lese, natěšený na krásná místa, která na mne prý čekají.

 

Tlapkal jsem hlubokým lesem a užíval jsem si každý krok. Protlapkal jsem mnoho zatáček, přetlapkal jsem spoustu rozcestí, když v tom jsem u jednoho z mnoha rozcestí po levé straně cesty zmerčil něco, co jsem ještě nikdy nezmerčil. Bylo to velké, samá noha. A překvapilo to nejen mne.

 

Už z dálky jsem poznal, že se blížím k místu nevídanému. I z člobrdice jsem cítil, jak jí mrazí. Přitom jsem si byl jist, že stejně jako já, i člobrdice ví, že to, co se u cesty ukrývá, nám neublíží. Ale i tak jsem pro jistotu našponoval ušadla, promrkal očadla, naježil chloupky v kožíšku, několikrát jsem se famfrňákem zhluboka nadechl, přikrčil jsem se a dál jsem pokračoval pomalu, pomalinku, tempem krok sun krok.

 

Pomalu jsem pokračoval po cestě dál. Čím blíže místu, ze kterého i člobrdici mrazilo, jsem byl, tím jsem měl bříško více a více u země. Čím blíže zemi jsem bříško měl, tím pomaleji jsem postupoval. Užuž jsem si bříško málem po zemi coural, užuž jsem pomalu ani krůček utlapkat nemohl, když jsem se ocitl u svého cíle. Z pološera na mne vykouklo cosi velkého, kovového, samá noha.

 

Chvilku jsem stál na místě a nevěřil jsem vlastním očadlům. Když jsem si byl jist, že se objekt ani nehne, odvážil jsem se vydat k němu ještě blíž. Neměl jsem z objektu dobrý pocit, navíc mi vůbec nevoněl. K čemu tu ale je, to jsem zjistil až z naučné cedule.

 

Naučná cedule nedaleko od objektu mi prozradila, že to, na co koukám, kdysi dávno mělo zabránit člobrdům pokračovat dál do hloubi této krásné přírody a přes ní ještě dál, do státu cizího.

 

Co vám budu, kamarádi, štěkat, byl jsem moc rád, když jsem měl toto místo daleko za chvostem. Vůbec se mi nelíbilo. Ale zase jsem byl blíže pochopení nedávné historie, kterou sice nepamatuji, ale na jejíž odkazy často narážím.

 

S nezvyklým místem za chvostem, s nádhernou přírodou všude kolem mne, svištěl jsem dál. Míjel jsem mladé stromy, míjel jsem bažiny i potůčky. Cesta má klikatila se přírodou, která se každou chvíli měnila. Chvilku jsem svištěl nádherným lesem, chvilku jsem svištěl místy, kde spousta kamenů a stříbrných kmenů kdysi zelených stromů zářila do dálky. Než jsem se ve zvláštní přírodě rozkoukal, už jsem byl opět v lese. V lese, kde jsem objevil dřevěný chodníček vedoucí kamsi.

 

Chodníček mi nedovolil jen tak ho minout. Vybízel mne k průzkumu. A já jsem se nedal dlouho pobízet. Jen co jsem ho zmerčil, změnil jsem směr. V mžiku mne tlapky nesly nezvyklou cestou do zatáčky, ve které jsem objevil poklad.

 

Jen pár kroků utlapkal jsem po dřevěném chodníčku, už v první zatáčce jsem zastavil. To, co jsem po pravé tlapce zmerčil, tomu jsem nevěřil. Několikrát jsem promrkal očadla. Několikrát jsem zastřihal ušadly. Několikrát jsem famfrňákem zhluboka zavětřil. Ale místo bylo pořád stejné. Ani poklad se neschoval.

 

Po mé pravé tlapce merčil jsem vílu. U víly merčil jsem vodičku. Ve vodičce merčil jsem spoustu stříbrných penízků. Všude kolem merčil jsem nádhernou přírodu.

 

Seděl jsem na místě a nemohl jsem se pohnout. Ranní přítmí dodávalo místu zvláštní atmosféru. Atmosféru hřejivou, příjemnou. Přesně takovou atmosféru, které si chcete užít, protože jí najdete jen málokde.

 

Jak dlouho jsem na místě seděl, to vám kamarádi, neštěknu. Snad bych na místě seděl dosud, kdyby člobrdice nezavelela k postupu. Vždyť prý i další člobrdové si chtějí pramen řeky Vltavy prohlédnout tak, jak jsem si prohlédl já. A tehdy mi to štěklo. Už dávno jsem nebyl na místě sám. Byť bylo brzké ráno, už se za mnou tvořila fronta. Už takhle brzy z rána jsem v hloubi přírody narazil na spoustu člobrdů, kteří se přišli zvěčnit na jednom z nejznámějších míst naší krásné republiky.