Studánka U Kuchyňky, Brdy

   

Kraj: Středočeský kraj

Okres: Příbram

GPS souřadnice: 49.7813989N, 14.0669003E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/jetakacuce

 

Byl krásný podzimní den a já jsem se toulal nádhernou brdskou přírodou. Za chvostem jsem měl člobrdici, po boku ségruši a nad kebulí kamaráda Puňťu, který na mne shlížel z oblohy. Občas sice Puňťu schovaly šedivé mraky, ale Puňťa se nedal. Tentokrát se toulal se mnou a já jsem byl rád. Vždyť pod jeho dohledem se to tlapká, jedna radost.

 

Tlapky mne nesly po zpevněné lesní cestě ze sotva znatelného kopečka. Cesta vedla nádherným listnatým lesem, ve kterém rostl jeden vysoký strom vedle vysokého stromu. Koruny stromů hrály všemi barvami podzimu. Koruny mladých stromků byly ještě trošku zelené. Čím starší stromky byly, tím podzimnější barvy jejich koruny nesly. Některé stromy měly koruny žluté, jiné oranžové, červené a dokonce už i hnědé. Jen doubky měly listy úplně suché, skoro hnědé a už si spokojeně užívaly skoro zimní čas.

 

Nevím, jestli to, kamarádi, víte, ale listí na korunách dubů na podzim úplně neopadává. Listy změní barvu, zaschnou, ale na stromě zůstanou až do jara. I proto moc rád tlapkám bučinami celoročně. V každém ročním období jsou jiné. Krásné.

 

Tlapky mne nesly hlouběji a hlouběji do lesa. Čím hlouběji v lese jsem byl, tím více myšlenek se mi honilo kebulí. Čím více myšlenek se mi honilo kebulí, tím větší úsměv jsem na kebuli měl. Najednou jsem zjistil, že svištím kupředu s větrem o závod a kebuli mi zdobí úsměv od ušadla k ušadlu.

 

Šťastnější než šťastný svištěl jsem si jen tak lesem. Nikam jsem nespěchal. Ale i tak jsem byl k nezastavení. Měl jsem ohromnou radost. Užíval jsem si krásu lesa. Užíval jsem si každý krok. Když v tom se po mé pravé tlapce objevila pěšinka vedoucí kamsi do lesa.

 

Byla to jedna z mnoha pěšinek, kterou jsem u cesty zmerčil. Ale tahle byla jiná. Na samém začátku byla označená balvany. Balvany zvláštního, pravidelně nepravidelného tvaru. Byly to ony balvany, které mne přiměly změnit směr.

 

Jen co jsem pěšinku zmerčil, přeskočil jsem rigol a než se člobrdice zmohla na slovo, už jsem svištěl napříč lesem neznámo kam.

 

Usvištěl jsem mnoho kroků, skočil jsem pár dlouhých skoků, zaslechl jsem funění. Na chvilku jsem zpomalil a rychle toho litoval. Jen co jsem jen na chvilku snížil rychlost tlapek, prohnala se kolem mne ufuněná černá koule s dlouhými černými tlapami a vrtícím se chvostem. Ano, kamarádi, tušíte správně. Byla to ségruše.

 

Jen co jsem koukal ségruši na chvost, ze všech sil jsem zabral. Chvilku jsem svištěl za ségruší a když už jsem jí skoro měl, štěklo mi, že svištím kamsi, ale rozhodně nesvištím tam, kam jsem původně svištěl. V mžiku jsem nechal ségruši ségruší. Dal jsem se trošku doleva. Ségruše nic nezmerčila. Usvištěl jsem pár kroků, když v tom se přímo přede mnou, mezi dvěma vysokými stromy, objevila dřevěná chaloupka s rozbitou střechou.

 

Jen co jsem chaloupku zmerčil, tlapky se mi zastavily. Byl jsem tam, kam mne pěšinka vedla. Byl jsem u svého cíle. Byl jsem u krásné brdské studánky, která má nejlepší roky za sebou. Ale i přesto, že se na studánce podepsal zub času, její hrdost jí zůstala. Stále hrdě stojí mezi vysokými stromy, jen střechou do ní teče. A když hodně zaprší, určitě se i naplní a opět je v ní vodička.

 

Myslím si, že tahle studánka by nám mohla vyprávět. Možná pamatuje dobu, když byly okolní stromy malými pidi stromky. Možná zažila, jak se okolní les stává lesem. A, kdo ví, třeba jí stříšku někdo opraví a opět bude krásná.