Vrchol Malá Baba, Brdy

 

Kraj: Středočeský kraj

Okres: Beroun

GPS souřadnice: 49.7964911N, 14.0601097E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/pozadalaka

Byl krásný podzimní den a já jsem se po boku ségruše a člobrdice a pod dohledem kamaráda Puňti toulal nádhernou brdskou přírodou. Tlapky mne nesly po měkoučké lesní cestě z kopečka parádní bučinou. Všude, kam jen očadlo pohlédlo, rostly majestátní buky. Buky, jejichž koruny hrály všemi barvami podzimu. Pod buky bylo tolik spadaného listí, že než jsem se v bučině rozkoukal, zjistil jsem, že svištím slalom mezi stromy a jsem k nezastavení.

 

Svištěl jsem slalom mezi vysokými stromy a užíval si každý krok. Užíval jsem si šustění spadaného listí pod tlapkami. Užíval jsem si tajemno, které mé tlapky s každým dotknutím se země čekalo, když jsem udělal další krok. Užíval jsem si chvíli tady a teď, když jsem zjistil, že se z klesání stává mírné stoupání.

 

V místech, kde se z klesání začalo stávat stoupání, jsem zbystřil. Zaostřil jsem očadla, našponoval ušadla a famfrňákem jsem zhluboka zavětřil. Se všemi smysly v pohotovosti jsem svištěl dál, kupředu, kamkoli do míst, kam mne tlapky zanesou.

 

Směr, kterým mne tlapky nesly, jsem neřešil. Byl jsem součástí nádherné přírody. Široko daleko byl jen podzim, já, ségruše a člobrdice. Všude byl krásný klid. Ze všech koutů v okolí se ozývaly jen zvuky přírody.

 

Svištěl jsem nádhernou přírodou, užíval jsem si chvíli tady a teď, když se po mé pravé tlapce ztratila bučina. V místě, kde se bučina ztratila se objevily mladé jehličnany. Za mladými jehličnany, před vysokými buky, v místě, kde by na zemi jeden spadlý list pohledal, jsem zmerčil spoustu valů. Valy vedly skoro po vrstevnici. Nikdy nebyly dlouhé. Co pár kroků val skončil, aby se po pár krocích objevil val další.

 

Mohl sem si očadla vykoukat. Mohl jsem si na mozku udělat uzel. Co tu valy dělají, na to jsem nepřišel. Proč valy dělí les listnatý od jehličnatého, to je mi také dodnes záhadou. Ale jednu záhadu jsem objasnil. I když, ona to vlastně záhada nebyla.

 

Jak jsem tak svištěl nádherným barevným lesem a očadla jsem si mohl vykoukat, štěklo mi, že opět svištím bučinou do mírného kopečka. S každým krokem jsem byl blíž a blíž obloze. S každým krokem jsem byl výš a výš na kopci. Než jsem se nadál, byl jsem na místě, odkud jsem dál stoupat nemohl. Dosvištěl jsem na místo, kde mi nádherný les hrající všemi barvami podzimu ležel u tlapek. Dosvištěl jsem na místo krásnější než krásné. Dosvištěl jsem na vrchol Malá Baba.

 

Zdolal jsem další brdský vrchol a ani jsem se moc neunavil. Ba naopak. Byl jsem plný energie. Příroda, kterou jsem svištěl, mi dodala tolik sil, jako bych dlouho, předlouho odpočíval.