Pramen Chumavy, Brdy

   

Kraj: Středočeský kraj

Okres: Beroun

GPS souřadnice: 49.7841944N, 14.0543889E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/fajaropeve

Byl ten správný podzimní den, kdy jeden neví, jaké počasí ho čeká za pár chvil. To mne ale od procházky neodradilo. Ba naopak. Tento nepředvídatelný podzimní den jsem se se ségruší a člobrdicí toulal po brdských lesích zahalených do barev podzimu a užíval jsem si každý krok.

 

Na obloze plul jeden velký šedý mrak, který věstil, že se jen tak nevyčasí. Podle toho, jak mrak vypadal, jsem tušil, že kamaráda Puňťu na obloze jen tak nezmerčím. Zároveň jsem ovšem tušil, že nezmoknu. Větřík se prodíral korunami stromů a příjemně šuměl ve větvích. Z nejedné větve poslal k zemi teplými barvami vybarvený list. A když se do větví větřík pořádně opřel, ze stromů padal list za listem. To vám byla, kamarádi, podívaná.

 

Tlapkal jsem pomalu, tempem tlapka tlapku mine, po zpevněné lesní cestě parádní bučinou. Než jsem se nadál, objevila se po mé pravé tlapce měkoučká lesní cesta. Měkoučká lesní cesta vedla kamsi do lesa plného jehličnatých stromů.

 

To se ví, neodolal jsem. Jen co jsem měkoučkou lesní cestu zmerčil, změnil jsem směr. Chvilku jsem tlapkal lesem nelesem a očadly  jsem rejdil po skále vyšší než vysoké, do které by mne ani ten nejlepší steak nepřiměl stoupat. Po chvilce jsem se ocitl v mladém jehličnatém lese, ve kterém rostl rozčepýřený stromek vedle rozčepýřeného stromku a ve kterém nebylo možné z lesní cesty stlapkat.

 

Chvilku jsem tlapkal mladým jehličnatým lesem, potkal jsem se s kámošem chlupáčem. Když jsem měl chlupáče za chvostem, jehličnatý les, kterým jsem dosud tlapkal, se rozestoupil. Mladé rozčepýřené stromky jsem měl za chvostem. Před sebou jsem měl krásný vzrostlý les. Les smíšenější než smíšený, který hrál všemi barvami podzimu.

 

Dotlapkal jsem do lesa, jaký se v dnešní době už moc často nezmerčí. Jehličnaté stromy střídaly stromy listnaté. Mezi smrčky merčil jsem modříny, mezi buky merčil jsem duby. Občas jsem zmerčil borovičku. Pod stromy merčil jsem tolik pěšinek vedoucích kamsi, že bych je ani nespočítal.

 

To se ví, jen co jsem pěšinky zmerčil, uvedl jsem všechny své smysly v plnou pohotovost, člobrdici jsem zamával chvostem na rozloučenou a rychleji než rychle vyrazil jsem kupředu. S očadly, ušadly a famfrňákem v pohotovosti svištěl jsem slalom mezi stromy a nic mne nemohlo zastavit.

 

Svištěl jsem do hloubi lesa. Stromy kolem mne se mi zdály rozmazané. Očadla měla co dělat, aby mne vedla po pěšinkách. Ušadla se jen tak tak udržela na kebuli. A famfrňák? Famfrňák větřil ostošest a s každou novou vůní mne svedl na jinou pěšinku.

 

Svištěl jsem po pěšinkách přímo za famfrňákem. Chvilku mne famfrňák vedl vpravo, jindy vlevo. Dodnes nevím, jak se to mohlo stát, ale najednou jsem zjistil, že jsem kdesi v hloubi jehličnatého lesa, rochním se v super bájo voňavoučké, dohněda zabarvené lázni, kousek ode mne merčím zvláštní stříšku a za stříškou cestu, po které se ke mne pomalu, ale jistě, blížila člobrdice, na kterou jsem v zápalu svištění úplně zapomněl.

 

To vám štěknu, kamarádi, jak jsem se tak rochnil, štěklo mi, že bych si příště měl dávat na člobrdici větší pozor. Když jsem ovšem člobrdici zmerčil, moc dobře jsem věděl, že tentokráte dávala člobrdice pozor na mne. Celou dobu určitě moc dobře věděla, kde jsem. Jen já jsem svištěl ták rychle, až jsem se na pěšinkách dočista zamotal.

 

Asi se ptáte, kam mne tlapky tentokrát zanesly. Tentokrát jsem objevil pramínek říčky Chumavy. Pramínek plný chutné a osvěžující vodičky, na které si člobrdice pochutnala a já jsem se v ní, v potůčku kousek dál od samotného pramínku, pořádně vyrochnil.