Studánka beze jména, Brdy

 

Kraj: Středočeský kraj

Okres: Příbram

GPS souřadnice: 49.5711200N, 13.8330800E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/nerofulele

Byl mrazivý zimní den a já jsem se po boku ségruše a člobrdice toulal mými oblíbenými Brdy. Když jsem vyskakoval z Toyoťáka, les se lesknul do všech stran. Stromy i travičku halila námraza. Zem s každým mým krokem praskala. Než jsem se v lese pořádně rozkoukal, po námraze nebylo ani památky. Ne, že by se oteplilo moc, ale na to, aby se ze studené zimy stal hřejivý podzim, to stačilo.

 

Tlapkal jsem po měkoučkých lesních cestách hlubokým lesem. Chvilku jsem tlapkal do kopečka, chvilku jsem svištěl z kopečka. Než jsem se nadál, tlapkal jsem skoro po rovince po měkoučké lesní cestě plné malých loužiček.

 

Všude, kam jen očadlo pohlédlo, rostly vysoké stromy. Pod vysokými stromy merčil jsem vysokou travičku, koberce mechu a spoustu pařezů. Některé pařezy byly porostlé mechem, jiné houbami. Merčil jsem i spoustu pěšinek, které bych ták rád prozkoumal. Ale copak to šlo? Všude kolem mne bylo tolik stop mých lesních kámošů, že jsem musel svištět po měkoučké lesní cestě.

 

Jak jsem tak tlapkal po lesní cestě hlouběji a hlouběji do lesa, prohlížel jsem si stopu od stopy. Objevil jsem stopy kámošek srnek, objevil jsem spoustu stop mých kámošů divočáků. K mému velkému překvapení jsem objevil i stopy člobrdů, kteří se tudy procházeli dlouho přede mnou.

 

Tlapkal jsem si spokojeně krásným lesem, přemýšlel jsem nad mými lesními kámoši. Prosvištěl jsem se místem, kde se kámoši divočáci rochní. Prosvištěl jsem se místem, které mí kámoši divočáci důkladně zryli. Na chvilku jsem se zastavil na místě, kde člobrdové postáli, abych zjistil, co se jim v lese, který mám ták rád, líbí. Než jsem se nadál, už jsem zase tlapkal dál, kupředu, přímo za famfrňákem, s očadly v pohotovosti.

 

Očadla jsem neměl v pohotovosti jen tak. Hledal jsem sotva zmerčitelnou lesní cestu vedoucí kobercem mechu hluboko do lesa. K mému velkému překvapení jsem vyhlíženou cestu nezmerčil. Zato jsem vysoko na stromě zmerčil směrovku s nápisem ukazující do hloubi lesa.

 

Jen co jsem směrovku zmerčil, změnil jsem směr. Sesvištěl jsem z lesní cesty a než se člobrdice zmohla na slovo, už jsem svištěl po koberci mechu hlouběji a hlouběji do lesa.

 

Usvištěl jsem mnoho kroků, obsvištěl jsem mnoho stromů, přesvištěl jsem lesní cestu. Najednou se přímo přede mnou objevila mne ták dobře známá dřevěná stříška. Skočil jsem dlouhý skok a v mžiku jsem měl kebuli pod stříškou. To, co jsem zmerčil, mi udělalo obrovskou radost.

 

Pod stříškou zmerčil jsem průzračně čistou vodičku. Moc jí nebylo, ale byla tam. Přes průzračnou vodičku merčil jsem až na dno mé oblíbené studánky. Studánky, která sice nemá jméno, ale to jí na kráse vůbec neubírá.