Vrchol Velká Baba, Brdy

   

Kraj: Středočeský kraj

Okres: Beroun

GPS souřadnice: 49.7923764N, 14.0534342E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/bubodefelo

 

Byl zamračený podzimní den, který mi nedal jinak, než že se vydám na výlet. To, že na obloze nezáří kamarád Puňťa mne nemohlo zastavit. Já jsem na prochajdu prostě musel. Celé mé já se těšilo, až se vydá do mých oblíbených Brd. Měl jsem totiž v plánu navštívit další místo spojené s mým velkým kámošem, patronem Brd, Fabiánkem.

 

Než jsem se nadál, kámoše Toyoťáka jsem měl v dáli za chvostem na malém parkovišti a už jsem tlapkal po měkoučké lesní cestě do táhlého kopečka. Tlapkal jsem pomalu a obezřetně. Snažil jsem se, abych nerušil.

 

Moc dobře jsem věděl, kam cesta, po které tlapkám, vede. A také jsem věděl, že kámoš Fabiánek vítá jen ty, kdo do brdských lesů v dobrém přicházejí a kteří jsou ohleduplní k lesním obyvatelům a místní přírodě. I přesto, že Fabiánka považuji za svého kamaráda, jsem byl tentokrát obezřetnější než obezřetný. Vždyť jsem mířil do míst, kde stával jeho hrad. Mířil jsem do míst, od kterých podle pověstí jen kousek stále přebývá. A rušit Fabiánka, to se nevyplácí. To potom můžete svištět co vám tlapky a tělo dovolí, ale stejně vám to nebude nic platné. Hvízdání Fabiánka vás bude provázet i ve snu ještě po mnoho dní. A to jsem riskovat nechtěl.

 

Pomalu jsem stoupal vzhůru, promýšlel jsem každý krok. Přetlapkával jsem kořeny, které mi zkřížily cestu. Rozhlížel jsem se po lese, zda někde nablízku nezmerčím samotného Fabiánka nebo sojku hlídačku, která by mne mohla prozradit. Ne, že by i v Brdech sojky donášely, ale ty když spustí, to i zelené listí z korun stromů padá. A to jsem nechtěl riskovat.

 

Stoupal jsem dál, vzhůru na vrchol. Než jsem se nadál, les, kterým jsem dosud tlapkal, po mé levé tlapce zmizel. Najednou jsem měl svět jako na dlani. Merčil jsem kopce i kopečky. Merčil jsem pole i louky. Merčil jsem hluboké lesy a nádhernou přírodu všude kolem mne. Jen koutkem očka jsem se podíval na cestu, když v tom jsem ho zmerčil. Stál tam, v celé své majestátnosti, na hromadě kamení po pravé straně cesty a ani se nepohnul.

 

To, co jsem zmerčil jen mrňousek ode mne, mne celého zkoprnělo. Bylo to ták blízko. Ne, kamarádi, nebojte, nezmerčil jsem kámoše Fabiánka. Zmerčil jsem obrovský dřevěný kříž. Kříž, který označuje vrchol. A protože jsem se vydal na vrchol, na kterém stával Fabiánův hrad, štěklo mi, že jsem ták blízko místu, kam jsem se roky neodvážil. Byl jsem ták blízko místu, o kterém jsem toho tolik slyšel. Byl jsem ták blízko místu, které je jedním z nejdůležitějších brdských míst.

 

Normálně bych si s radostí vyskočil a rozsvištěl bych se kupředu. Ale tady? Tady to prostě nešlo. Tady jsem musel pokračovat hrdě a důstojně. Vypnul jsem hruď, srovnal jsem ušadla, zaostřil jsem očadla a famfrňák dal do té správné výšky tak, aby každý, kdo by náhodou na místě byl, viděl, že na místo přitlapkávám s pokorou a zároveň se nebojím.

 

Hrdě vzpřímen jsem se několikrát zhluboka nadechl a pomalu, tempem tlapka tlapku mine, vydal jsem se ke svému cíli. Pomalu jsem tlapkal kupředu. Byl jsem moc zvědav, co mne v cíli čeká. Čím blíže svému cíli jsem byl, tím nervóznější jsem byl. Čím nervóznější jsem byl, tím se můj krok měnil. Ale jen co se mé tlapky zastavily před obrovským křížem, nervozita mne opustila. Najednou jsem se cítil jako doma. Uvolněný, spokojený a vítaný.

 

Co vám budu štěkat, kamarádi, Fabiánek určitě už z dálky pozná, kdo k němu v dobrém přichází. A každého takového moc rád vidí. Na to, aby se i Fabiánek nechal mnou vidět, asi ještě nejsem připraven. Ale i přesto jsem si jist, že nade mnou drží ochrannou ruku.