Fabiánův pramen, Brdy

  

Kraj: Středočeský kraj

Okres: Beroun

GPS souřadnice: 49.8144989N, 14.0010997E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/pehonapode

Byl mrazivý den a já jsem se po boku člobrdice toulal hlubokými brdskými lesy. Chvilku na mne z oblohy shlížel kamarád Puňťa, ale brzy vládu na obloze převzaly bílé mráčky, které mého kamaráda úplně skryly. S mráčky na obloze přišel i mrazivý větřík, který mne chvílemi pořádně počechral kožíšek. Byť pořádně mrzlo a občas i nepříjemně fouklo, byl ták krásný den, že by byla veliká škoda trávit ho doma za pecí.

 

Tlapkal jsem po boku člobrdice po zpevněné lesní cestě a užíval jsem si každý krok. Nikam jsem nespěchal. Důkladně jsem si očadly prohlížel nádherný hluboký les, kterým mne tlapky nesly. Všude, kam jen očadlo pohlédlo, merčil jsem vzrostlé stromy. Po pravé tlapce měl jsem pořádný krpál, na kterém rostl vysoký strom vedle vysokého stromu. Kde nerostly stromy, byla vidět skála zvláštní hnědé barvy. Po levé tlapce, to byla jiná. Po levé tlapce měl jsem krátký sešup. Vysoký strom také střídal vysoký strom, ale mezi vysokými stromy nebylo po skále ani památky. Zato pidi stromky a mladé rozčepýřené stromky byly všude, kde byla jen troška místa.

 

Mezi stromy a stromky po levé tlapce merčil jsem spoustu pěšinek. Vedly kamsi do hloubi lesa. Občas jsem se vydal pěšinku prozkoumat, abych zjistil, kteří kámoši v tomto krásném lese přebývají. Na pěšinkách objevil jsem stopy kámošek srnek i kámošů divočáků. Objevil jsem stopy místní mazané lišky. Mezi korunami stromů zmerčil jsem letící sojky, které zjišťovaly, koho do jejich revíru tlapky a nohy zanesly.

 

Pěšinky po mé levé tlapce byly jako přes kopírák. Všechny vedly do hloubi lesa. Na většině z nich jsem objevil stopy mých lesních kámošů. Ale jedna pěšinka byla přeci jen jiná. Nevedla do hloubi lesa. Ba naopak. Vedla jen mrňousek do lesa a skončila u malé dřevěné stříšky.

 

Když jsem stříšku na konci pěšinky zmerčil, radostí jsem si povyskočil. V mžiku jsem změnil směr. Našponoval jsem ušadla, promrkal jsem očadla a famfrňákem jsem zhluboka zavětřil. Než se mi začalo od tlapek prášit, navětřil jsem svěží vůni a slyšel jsem slabé zurčení vodičky.

 

Jen co mi všechny mé smysly pověděly, kam mne tlapky nesou, mohl jsem se s radostí mi vlastní vydat po pěšince kupředu. Usvištěl jsem jen pár kroků, dlouhým skokem přeskočil jsem zamrzlý potůček. Než člobrdice došla na začátek pěšinky, už jsem seděl u studánky a kochal jsem se její krásou.

 

Seděl jsem u Fabiánova pramene, malé brdské studánky, ve které jen málokdy bývá vodička. Ani tentokrát ve studánce vodička nebyla. Zato byl všude, kde se jen troška vodičky v teplejším počasí vyskytovala, led. Pohled na studánku byl nevídaný. Vypadala pohádkově. A byť jsem u Fabiánova pramene několikrát byl, takhle krásný jsem ho ještě nezmerčil.