Studánka v přírodním parku pod Štědrým

 

Kraj: Plzeňský kraj

Okres: Plzeň - jih

GPS souřadnice: 49.5044750N, 13.6923292E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/lekanunova

Byl mrazivý den a já jsem se po boku ségruše a člobrdice toulal přírodním parkem Pod Štědrým. Mrzlo, až praštělo. Na obloze se co chvilku objevil kamarád Puňťa, aby mi svými hřejivými paprsky polaskal kožíšek. Stromy a květiny byly omrzlé. Zem mi s každým mým krokem ták krásně praskala pod tlapkami, že jsem mnohdy nevěřil svým vlastním ušadlům.

 

Tlapky mne nesly přes kopečky, mezi loukami i napříč polem. Než jsem se nadál, svištěl jsem z kopečka po zpevněné lesní cestě. Jen co jsem se pořádně rozsvištěl, byl jsem u mne ták móc dobře známé kazatelny, která stojí na mne móc dobře známém rozcestí.

 

Byl jsem na rozcestí čtyř cest. Mohl jsem se vydat doleva, do hloubi přírodního parku. Mohl jsem se vydat doprava, cestou k domovu. Mohl jsem se také vydat rovně, do míst, kam tlapkám s člobrdicí fotohoubařit.

 

Stál jsem na místě, přemýšlel jsem kudy kam, když v tom se kolem mne prohnala ségruše a namířila si to bez přemýšlení přímo za famfrňákem. Můj směr byl tedy jasný. Než se člobrdice zmohla na slovo, už jsem svištěl po měkoučké lesní cestě mladým lesem a užíval jsem si každý krok.

 

Po levé i pravé tlapce merčil jsem mladé stromky. Cesta má se každou chvilku stáčela. Mnohokrát se má cesta stočila, mnohokrát se rozdělila, když v tom jsem se přistihl, jak skáču přes potok, který mi zkřížil cestu, aniž by se cesta má kamkoli uhnula. Cesta má nejednou zmizela neznámo kam a já, abych nesmočil své já v ledové vodičce, musel jsem skočit dlouhý skok na jindy podmáčenou loukou.

 

Jen co se mé tlapky dotkly země, nevěřil jsem tomu, co se děje. Stál jsem na zemi pevnější než pevné, tak zvláštně děrované. Stál jsem na zemi, jakou jsem už roky nezmerčil. Stál jsem na zemi zvláštní, kde zmrzlá travička a zmrzlé bahýnko vytvořily tvrdou, suchou tlapkou schůdnou zem.

 

Byl jsem na druhém břehu potoka, les jsem měl za chvostem. Přede mnou byla louka, za loukou merčil jsem les. Mezi lesem a loukou merčil jsem tři vysoké stromy. Merčil jsem stromy, které mi něco připomínaly. Jenže co mi stromy připomínají, to mi ne a ne štěknout.

 

To se ví, dlouho jsem si kebuli nelámal. Když jsem se na místě rozkoukal, kopnul jsem do vrtule a svištěl jsem kupředu s větrem o závod.  Svištěl jsem přes louku rychleji než rychle. Ušadla mi plápolala na kebuli, chvost měl co dělat, aby mne udržel na všech čtyřech. Já jsem svištěl kupředu se zvědavostí mi vlastní a nic mne nemohlo zastavit.

 

Svištěl jsem kupředu rychleji než rychle. Travička mi  šustila pod tlapkami, s každým mým krokem ozvalo se dupnutí. Já se však rozptýlit nenechal. Svištěl jsem kupředu, přímo za famfrňákem, a než jsem se nadál, už jsem seděl na zemi a valil jsem očadla.

 

Přímo přede mnou, před vysokými mladými stromy, byla malá dřevěná stříška. Stříška mne ták móc dobře známá. Jen co jsem se na stříšku podíval, štěklo mi, kde to jsem. Byl jsem u mne ták móc dobře známé studánky. Byl jsem u studánky v nádherné přírodě, ke které jsem přisvištěl cestou dosud mi neznámou. Byl jsem u studánky, ke které se roky moc rád vracím a která mi i po letech návratu dokázala překvapit.