Skalní stezka

  

Kraj: Plzeňský kraj

Okres: Plzeň - město

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/begacojevu

Byl krásný zimní den a já jsem se toulal lesem nedaleko Plzně. Tlapkal jsem po měkoučké lesní cestě ve stínu vysokých stromů. Z oblohy na mne dohlížel kamarád Puňťa a svými hřejivými paprsky dělal den krásnější než krásný. Byť mrzlo, zima mi nebyla. Zde mne hřálo mládí nebo zvědavost, to vám neštěknu. Možná mne hřálo krásné místo, jehož jsem byl součástí.

 

Tlapky mne nesly měkoučkou lesní cestou stále kupředu. Co chvilku jsem si zasvištěl k balvanu, co chvilku jsem se jen tak prosvištěl mezi stromy. Pěšinek tu bylo poskromnu, tak jsem si musel vystačit jen s lesní cestou a s kožíškem plným lumpáren.

 

Když jsem měl dlouhou chvíli, dělal jsem psí kusy. Co chvilku jsem se člobrdici schoval, abych před ní mohl na poslední chvíli vyskočit zpoza stromu či balvanu. Ale těchto chvil bylo opravdu jen málo, neboť bylo stále co pozorovat.

 

Cestou Lesní stezkou pozoroval jsem obrovské balvany. Co chvilku jsem měl svět jako na tlapce, co chvilku jsem objevil naučnou ceduli. Dozvěděl jsem se tolik informací, že mi je kebule všechny dodnes nebere. Dozvěděl jsem se mnohé o Keltech, dozvěděl jsem se mnohé o Starém Plzenci. Dozvěděl jsem se, že kámoška liška nemusí být jen zrzavá. Prý je i liška severní, ale tu jsem jaktěživ nezmerčil.

 

Na Lesní stezce jsem se dozvídal mnohé o životě v lese i o jeho obyvatelích. Když už jsem měl kebuli plnou myšlenek a nových informací, sednul jsem si na skálu a odpočíval jsem. Při odpočinku jsem se kochal výhledem na Starý Plzenec a pozoroval jsem rotundu sv. Petra a Pavla, ke které už se roky chystám, ale ještě jsem se k ní nedostal.

 

Když jsem byl plný nových sil, když jsem měl výhledy v merku, čekala mne cesta z prudkého kopce. To vám štěknu kamarádi, moc se mi touto cestou tlapkat nechtělo. Netušil jsem, zda jí zvládnu sám. O člobrdici, o tu jsem měl ještě větší strach. Ale nakonec jsem se k postupu odhodlal.

 

Tlapkal jsem pomalu a obezřetně z prudkého kopce. Chvostem jsem si vrtěl do kroku a doufal jsem, že mne přibrzdí. Tlapkal jsem z kopce prudšího než prudkého a pod fousky jsem si poštěkával co je za nerozum touto cestou tlapkat. To je ta má zvědavost. Pořád musím něco zkoumat a pak se stane, že mne zvědavost zavede na místo tákhle nebezpečné. A ke všemu prý tlapkám po stezce vymyšlenou pro sviště. No nevím nevím kamarádi. Možná být svišť v kožíšku, se čtyřmi tlapkami a dlouhým ocáskem, tak se mi tu líbí. Ale jako dvounohý svišť, co nemá chození ještě zažité ...

 

S kebulí plnou myšlenek jsem opatrně klesal z prudkého srázu. Mnohokrát mi cestu zkřížila pěšinka vedoucí na fantastickou vyhlídku. Ale z vyhlídek jsem se musel vždy vrátit zpátky na cestu vedoucí z prudkého srázu.

 

Jak dlouho jsem z prudkého srázu tlapkal, to vám neštěknu. Když už jsem měl sráz v tlapkách, vyskočil jsem si radostí a pokračoval jsem po Lesní stezce dál.

 

Prohlédl jsem si mnoho zastavení, která sviště zaujmou. Zjistil jsem mnoho dalších užitečných informací. Zjistil jsem, jaký je rozdíl mezi ročními obdobími a než jsem se nadál, byl jsem skoro na konci Lesní stezky, na stanovišti Deset šišek. To vám štěknu kamarádi, tady jsem se opravdu nasmál. V naučné ceduli byla díra a za dírou lavička. Co na tom, že se u této naučné cedule mají svišti trefit deseti šiškami do díry, za kterou mohou odpočívat další člobrdové.

 

Toto místo jsem přejmenoval na místo To nevymyslíš. Posadit na lavičku nepřítele a plnit výzvu na ceduli, to si představit dokážu. Co si ovšem představit nedokážu je, že plním výzvu a šiškami bombarduji neznámé člobrdy. Přitom výzva deset šišek není snadná a je opravdu lákavá.