Studánka V Plešivci, Brdy

  

Kraj: Středočeský kraj

Okres: Příbram

GPS souřadnice: 49.8073603N, 13.9849292E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/donufevecu

Byl krásný mrazivý den a já jsem se po boku člobrdice toulal po Brdech. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa a svými paprsky mi ohříval kožíšek. Zem pokrýval zbyteček sněhu a taková námraza, že jsem byl rád, že tlapka střídá tlapku. Zastavit by byl hotový nerozum. Ale i přesto, že byl den mrazivější než mrazivý, mi do kroku pěl kamarád ptáček a příroda, kterou jsem tlapkal, byla jako z pohádky.

 

Tlapkal jsem po zpevněné lesní cestě hlubokým lesem. Všude, kam jen očadlo pohlédlo, rostly vysoké stromy. Pod vysokými stromy merčil jsem pidi stromky i mladé rozčepýřené stromky. Pod stromy rostl koberec měkoučkého mechu. Kde nerostl mech, bylo spadané jehličí.

 

Stromy, na které jsem koukal na každém svém kroku, zdobila námraza. Místy krásně průhledná, místy byl na stromcích přimrznutý zbytek snížku. Občas jsem na stromě zmerčil namrzlou šišku, jindy jsem valil očadla na krásně omrznutou větvičku.

 

Cesta mi šla krásně od tlapek. Zmerčil jsem mnoho krásných stromů, prozkoumal jsem spoustu tajených pěšinek. Přetlapkal jsem  několik měkoučkých lesních cest, když se po mé pravé tlapce, jen mrňousek u cesty, objevila obrovská dřevěná chata, která neunikla mé pozornosti.

 

To se ví, jen co jsem velkou dřevěnou chatu zmerčil, rozvážnému tlapkání byl konec. Zamával jsem člobrdici chvostem na rozloučenou, kopnul jsem do vrtule a vyrazil jsem na průzkum. Svištěl jsem po namrzlé cestě rychleji než rychle. Ušadla mi plápolala na kebuli, chvost měl co dělat, aby vyrovnal sebemenší zatáčky. Famfrňák mi přes mé urputné funění namrzal, ale já se nedal. Nezpomalil jsem ani na okamžik. Ba naopak. Čím déle jsem svištěl kupředu, tím jsem svištěl rychleji. Chata, ke které jsem svištěl, byla větší a větší. Užuž jsem byl skoro u ní, užuž jsem chtěl začít brzdit, když v tom se po mé pravé tlapce, jen pár kroků před chatou, objevila malá dřevěná stříška.

 

Jen co jsem stříšku zmerčil, změnil jsem směr. Skočil jsem dlouhý skok a než se člobrdice zmohla na slovo, už jsem měl kebuli pod dřevěnou stříškou a na ledu merčil jsem kebuli velkého černého psa s dlouhatánským jazykem.

 

Co vám budu štěkat, kamarádi. Nejdříve jsem se trošku lekl, ale brzy mi štěklo, že velký černý pes jsem já. Také mi štěklo, že z této vodičky se jen tak člobrdice nenapije. Vodička, ve které jsem se odrážel, byla ták zmrzlá, že rozmrzne asi až na jaře.