Studánka Živá voda, Brdy

  

Kraj: Středočeský kraj

Okres: Příbram

GPS souřadnice: 49.8004153N, 13.9875867E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/porarumuha

 

Byl krásný mrazivý den, kdy Puňťa zářil na obloze a já jsem se po boku člobrdice toulal nádhernou brdskou přírodou. Tlapky mé mne nesly hlouběji a hlouběji do brdských lesů po zpevněné lesní cestě. Mrzlo, až praštělo. Zastavit v tento mrazivý den na cestě by byl hotový nerozum. Nejen, že jsem se bál, že bych mohl přimrznout k zemi, ale už jste někdy zažili rozcházení se na namrzlé cestě? Kdo tohle byť jen jednou zkoušel, určitě mi dá zapravdu, že rozejít se na ledu není vůbec žádná legranda. Tedy, legranda to bývá pro přihlížející, ale rozhodně ne pro toho, kdo potřebuje opustit místo, na kterém právě stojí.

 

Tlapkal jsem po zpevněné lesní cestě do mírného kopečka a kochal jsem se pohledem do přírody. Všude, kam jen očadlo pohlédlo, rostly vysoké stromy. Pod vysokými stromy merčil jsem malé rozčepýřené stromky i pidi stromky, z nichž mnohdy z námrazy koukala jen špička. Mezi stromy a stromky vídal jsem tajemné pěšinky, občas jsem zmerčil pařez i balvan.

 

Ne, že bych se nechtěl prosvištět do hloubi lesa. To bych vám, kamarádi, neštěkal pravdu. Jenže opodál se střílelo, a jakmile vojáci střílí, to já pěšinky prozkoumávat nesmím. Člobrdice říká, že bych mohl narazit na splašeného lesního kámoše, který tady bydlí. Já si však myslím, že bych spíše narazil na vyděšeného psího chlupáče či člobrdu, než abych narazil na kámoše, který tady bydlí. Vždyť místní kámoši musí být na střelbu zvyklí, když je tu slyšet skoro každý den. Ti určitě moc dobře vědí, že jim žádné nebezpečí nehrozí a střelbu mají u ocásku.

 

Zamyšlený a s očadly navrch hlavy tlapkal jsem dál. Famfrňák, ušadla i kožíšek jsem měl pro jistotu v pohotovosti, ale to bylo jen tak, aby člobrdice neřekla. Jak jsem si tak tlapkal, užíval jsem si vše, co mi jen místní krásný les poskytoval. Famfrňák větřil mrazivou vůni lesa, očadla merčila nádhernou zmrzlou přírodu. Ušadla poslouchala blízkou střelbu a občas zaslechla zapět kamaráda ptáčka a zašumět větříček ve větvích stromů.

 

Tlapkal jsem stále kupředu, užíval jsem si každý krok, když se les po mé levé tlapce změnil. Jehličnaté stromy nahradily buky, jehličí pod stromy by jeden pohledal. Zato spadaného listí bylo všude kolem mne tolik, že zamaskovalo i kamenné moře, které mne dělilo od malé dřevěné stříšky, kterou jsem merčil vpovzdálí.

 

Co vám budu, kamarádi, štěkat. Jak jsem stříšku v nádherné bučině zmerčil, zamával jsem člobrdici chvostem na rozloučenou, zrychlil jsem pohyb svých tlapek, když v tom jsem zjistil, že jak hýbu tlapkami rychleji a rychleji, stojím stále na místě a chvost má co dělat, aby mne udržel na všech čtyřech.

 

Tlapky mi ták klouzaly, že jsem nemohl opustit cestu, na které jsem klouzal. Očadla jsem měl navrch kebule, zpoza chvostu slyšel jsem smích. Jen co jsem smích zaslechl, začal jsem se také smát. Vždyť co jiného mi také zbylo. Na ledu zmerčil jsem svůj urputný výraz, tlapky mi klouzaly a člobrdice se ták smála, jako se směje málokdy. V tu chvíli jsem nemohl jinak. Stál jsem na místě, tlapky stále v pohybu a nemohl jsem se z místa hnout. Až když jsem se smál ták móc, že jsem si málem lehnul, celé mé já se dalo do pohybu a než jsem se nadál, už jsem se řítil přes kamenné moře skryté pod spadaným listím do hloubi lesa.

 

Svištěl jsem kupředu a nemohl jsem zastavit. Zpoza chvostu už jsem smích neslyšel. Jen z dáli jsem zaslechl jak mi člobrdice říká, ať zpomalím. Jenže copak je to jednoduché? Když už se celé mé já dá do pohybu, zastavit ho není vůbec žádná legranda.

 

Stříška, ke které jsem svištěl, byla větší a větší. Ne, že bych začal panikařit, ale když už byla stříška jen na skok ode mne, očadla jsem měl navrch kebule. Místo brzdění jsem naštěstí zrychlil krok, skočil jsem dlouhý skok, obsvištěl jsem stříšku a dodnes nevím, jak se mi to povedlo, ale najednou jsem zjistil, že se válím vedle stříšky a směju se ták, až se mi nejen chvost vrtí, ale i bříško dělá divy.

 

Co vám budu štěkat, kamarádi, na tuhle toulku budu dlouho vzpomínat. Tolik jsem se se s člobrdicí už dlouho nezasmál. A také dlouho nezasměju. Protože takový zážitek, jaký jsem měl u studánky Živá voda, už zase dlouho nezažiju.