Zřícenina hradu Ballymotte

 

Kraj: Plzeňský kraj

Okres: Klatovy

GPS souřadnice: 49.3409994N, 13.5567331E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/kadobaturo

Byl den, který by mnohý člobrda označil za den, kdy by ani psa ven nevyhnal. Vanul vítr, na obloze byl rozplynutý jeden veliký šedivý mrak, který věstil všechno, jen ne nic dobrého. Jenže na zemi byly zbytky snížku, který měl ten den zmizet. Nemohl jsem proto dopustit, aby zmizel a já si ho vůbec neužil. Takže i přes nepřízeň počasí, vydal jsem se za humna poznávat svět.

 

Tlapkal jsem po měkoučké cestě mezi polem a lesem a užíval jsem si každý krok. Výhled z cesty byl ták krásný, že mi ani větřík nevadil. Merčil jsem domečky, kostel i obrovský rybník. Merčil jsem čilý ruch člobrdů, kteří jezdili sem a tam. Ale protože nic netrvá věčně, než jsem si výhledy a pozorování pořádně užil, už jsem tlapkal po lesní cestě do táhlého kopečka a dával jsem si pořádný pozor, abych nestoupl na jeden ze zmrzlých kamenů, kterých bylo na cestě tolik, že bych je nespočítal.

 

Tlapkal jsem do kopečka a pod fousky jsem si poštěkával, že za tu dobu, kdy jsem tudy tlapkal naposledy, se kopec snad ještě zvětšil. Zda to bylo počasím, kdo ví, ale zdolat tenhle kopec mi nikdy nedalo zabrat tolik, jako tentokrát.

 

Ve chvíli, kdy jsem dolamentoval, že je kopec větší než velký, proměnil se v rovinku a já jsem se mohl rozsvištět s radostí a zvědavostí mi vlastní, a rychlostí mi už dávno nevlastní, kamsi do hloubi lesa.

 

Usvištěl jsem mnoho kroků, přečetl jsem si mnoho vzkazů, když mne tlapky donesly na rozcestí. Na rozcestí jsem se nezastavil. Tlapky se vydaly cestou vlevo a než jsem se nadál, přímo přede mnou vyrostla nevelká, ale i přesto majestátní, zřícenina hradu.

 

Co vám budu štěkat, kamarádi. Kudy jsem to tlapkal, to je mi dodnes záhadou. Ale zříceninu jsem poznal na první dobrou. Byl jsem na Ballymottu, umělé zřícenině s mnoha tajemnými zákoutími, několika věžemi a tolika skrýšemi, že jsem ani nečekal na chvíli, kdy ke mne člobrdice dorazí a vydal jsem se schovat.

 

Prosvištěl jsem bránou, zahnul jsem doprava, usvištěl jsem jen pár kroků a schoval jsem se do výklenku, který taktak uryl celé mé já. Pak už mi nezbývalo nic jiného než čekat, až přijde člobrdice.

 

Vyhlížel jsem člobrdici déle než dlouho. Ušadla jsem měl našponovaná, očadla promrkaná a famfrňák v pohotovosti, ale po člobrdici nebylo ani vidu, ani slechu. Užuž jsem chtěl svůj úkryt opustit, když v tom se zpoza mého chvostu ozvalo tiché baf. Já se vám, kamarádi, ták leknul, až jsem vyskočil a svištěl jsem kamsi. Jak jsem tak svištěl, uslyšel jsem od mé skrýše hlasitý smích. To se jen člobrdice smála, jak mne převezla.

To se ví, tohle jsem si nemohl nechat líbit. Chvilku jsem svištěl člobrdici na očích, ale brzy jsem jí zmizel z dohledu. Vzal jsem to hlavní branou zpátky do lesa, vydal jsem se doprava. Obsvištěl jsem zříceninu a aniž by mne člobrdice zmerčila, už jsem jí byl za zády. Už jen krůček mi k člobrdici chyběl, když jsem se nadechnul a zhluboka jsem štěknul. Člobrdice se ták lekla, až vyskočila. Ale neutíkala. Otočila se proti mně a já jsem od ní mizel ták rychle, jak mi smích a tlapky dovolily.

 

Na Ballymottu jsem si člobrdicí užil spoustu legrace. Je to místo, které k psím kusům svádí. Vždyť je tu tolik zákoutí, kam se dá schovat. Tolik cest, kolika se dá utíkat. A tolik věží, ve kterých stačí zavýt a široko daleko nezůstane ani člobrda, ani chlup.