Bouda U břízy, CHKO Brdy

  

Kraj: Středočeský kraj

Okres: Příbram

GPS souřadnice: 49.6634072N, 13.8473967E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/nomopalura

 

Byl krásný slunečný den a já jsem se po boku člobrdice toulal po Brdech. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa, který mne svými hřejivými paprsky laskal v kožíšku. Vlahý větřík vanul a příroda ták krásně voněla, jako voní jen a pouze v Brdech po několikadenních deštích.

 

Svištěl jsem po zpevněné lesní cestě do táhlého kopečka. Tlapka střídala tlapku ták rychle, až jsem se divil, že mi člobrdice stíhá. Ale brzy mi štěklo, že kdyby si člobrdice nedrandila na kolobrndě, měl bych jí při tomto svém tempu v dáli daleké za chvostem.

 

Svištěl jsem kupředu s radostí mi vlastní a připadal jsem si jako jura. Tlapky mne nesly hlouběji a hlouběji do lesa, až mne zanesly do míst, kde se táhlé stoupání změnilo v rovinku. Na tomto místě se les kolem mne proměnil. Za chvostem jsem nechal les, ve kterém pod vysokými stromy rostly mladé rozčepýřené stromky a kde byla oplocenka vedle oplocenky. Najednou jsem byl v lese plném mladých stromků, které už byly tak akorát vysoké, aby mi ukázaly pěšinky, které jsem se mohl vydat prozkoumat.

 

To se ví, neodolal jsem. Hned s první pěšinkou jsem se vydal do hloubi lesa zjistit, kdo v této lokalitě přebývá. Světe, div se, ale první pěšinka mi neprozradila vůbec nic. I druhá pěšinka, kterou jsem prozkoumal opodál, byla tajemnější než bájný hrad v Karpatech. Zato třetí pěšinka, která vedla od zpevněné lesní cesty přes les plný mladých stromků do travičky vyšší než vysoké, ta mi prozradila mnohé.

 

Na třetí pěšince jsem nevěřil vlastnímu famfrňáku. Navětřil jsem stopy kámošek srnek i kámošů divočáků. Užuž jsem byl skoro u vysoké travičky, když mi přímo před kebulí vyskočil neopatrný kámoš zajoch. Jak já jsem se ho lekl. Až jsem se posadil.

 

Když jsem zjistil, kdo v lese bydlí, když mi kámoš zajoch svým výskokem prozradil, kdo je v místním lese pánem, vrátil jsem se zpátky k člobrdici. To víte, kamarádi, kámoši zajoši, to jsou kousci. To byste nevěřili, jak rychle hopkají, ani jak vysoko hopsají. A jak si vyskakují, to vám asi štěkat nemusím. Zkrátka se zajochy je lepší být zadobře a rozhodně se za nimi nevyplatí utíkat. Člobrdice říká, že je stejně nedoženete. A já člobrdici věřím. I proto za zajochy ze zásady nesvištím.

 

Po boku člobrdice svištěl jsem si spokojeně dál. Člobrdice drandila, co jí síly stačily, já jsem si spokojeně vyklusával. Kožíšek mi říkal, že jsem na prahu velkého objevu. Ale také mi říkal, že nemám kam spěchat, protože mi objev neuteče.

 

Spokojeně jsem si svištěl dál, do hloubi lesa. Usvištěl jsem mnoho kroků, když v tom se les otevřel. Přede mnou se objevilo velikánské rozcestí. Na rozcestí, ve stínu vysokých stromů, stála v celé své skromné kráse krásná žlutá bouda.

 

To vám štěknu, kamarádi, byl jsem moc rád, když jsem k boudě dorazil. Zjistil jsem, že se za dobu mé nepřítomnosti vůbec nic nezměnilo. Dokonce i můj kamínek, který tu kdysi dávno člobrdice odložila, na svém místě zůstal. A, kdo ví, třeba tu na vás čeká dodnes.

 

Velké poděkování patří společnosti @crussis, od které má člobrdice terénní koloběžku, díky které se mohu toulat jako zamlada a bez které by tento štěk nevznikl. Pokud stále váháte, zda si koloběžku pořídit, jděte do toho. Vaše toulání se změní k nepoznání. Zvládnete mnohem více a ještě se dobře pobavíte.