Kamenná slepice, Přírodní park Pod Štědrým

  

Kraj: Plzeňský kraj

Okres: Plzeň - jih

GPS souřadnice: 49.4880614N, 13.7036144E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/rocekonufo

Byl zamračený den, u kterého by nejeden člobrda řekl, že je den, kdy by jeden ani psa nevyhnal. Ale byť mi počasí nepřálo, já jsem na toulku vyrazil moc rád. Vždyť po tolika deštivých dnech mne bolel celý pes. I kožíšek se mi začínal zdá těsnější, než býval na jaře.

 

S natěšeností mi vlastní a k neradosti ségruše, přemluvil jsem člobrdici k výletu. Byť se ségruši ven moc nechtělo, nakonec se přidala. Že udělala dobře, zjistila už za plotem. To víte, kamarádi, když nám posekají pole, to je něco pro ségruši. Na poli je spousta myšek a ty se před ségruší neschovají.

 

Svištěl jsem po boku člobrdice napříč polem. Svištěl jsem, až mi od tlapek odlétalo bahýnko. Normálně bych člobrdici usvištěl, ale co má kolobrndu, drží se mnou krok. Tedy, alespoň z kopečka. Do kopečka, to mám stále náskok já.

 

Přesvištěl jsem přes pole, svištěl jsem si po louce. Užuž jsem byl skoro u lesa, když se ke mne připojila ségruše. Myšičky jí zdržely a já na ní dočista zapomněl. Ale nebojte se, věděl jsem moc dobře, že se ke mne ségruše časem přidá. Vždyť ona sviští ták rychle, jako jsem já nesvištěl ani zamlada.

 

Svištěl jsem si napříč lesem, zkoumal jsem pěšinku za pěšinkou. U nové oplocenky, ve vysoké trávě, objevil jsem zajocha. Nevím, kdo se lekl více, jestli já nebo zajoch, každopádně jsme oba leknutím vyskočili a v mžiku jsme pádili každý jiným směrem.

 

Zajochem jsem se nenechal rozhodit a toulal jsem se dál. Vždyť jsem byl ve mne ták dobře známém lese. Byl jsem v lese, který pamatuji v nejlepších letech, kdy rostl jeden vysoký strom vedle vysokého stromu. Tento les pamatuji i o pár let později. To byla chvíle, kde jsem na mnoha místech vysoké stromy pohledal. Dnes je les zase krásný. Pod vysokými stromy rostou mladé rozčepýřené stromky a pod nimi je ták vysoká travička, že se do lesa vrátili zajoši a kámošek srnek v něm bydlí mnohem víc, než tu bydlívalo. I kámošky laně tento kout objevují. Jen kámoše jelena vyhlížím stále marně.

 

Svištěl jsem lesem a najednou jsem zjistil, že mne tlapky nesou po měkoučké lesní cestě místy, kde jsem ještě nebyl. Překvapený, s očadly navrch hlavy, tlapkal jsem dál a nic mne nemohlo zastavit. Tu jsem se rozsvištěl do hloubi lesa po neznámé pěšince. Tu jsem se vydal kupředu, abych věděl, kam vůbec člobrdici vedu. Najednou jsem tlapkal po cestě klikatější než klikaté, kterou lemovaly mladé rozčepýřené stromky.

 

Jak dlouho jsem, kamarádi, tlapkal, to vám neštěknu. Po době delší než dlouhé jsem mezi rozčepýřenými stromky zmerčil pěšinku. Kopnul jsem do vrtule, vyrazil jsem kupředu, užuž jsem měl přední tlapky na pěšince, když v tom na mne vykoukla obrovitánská slepice.

 

Já jsem se ták lekl, až jsem si sednul. Jen co jsem si sednul, leknutím jsem vyskočil. Ve výskoku se mi zdálo, že jsem až moc blízko u zobáku, tak jsem se raději opět posadil.

 

Seděl jsem na pěšince, promrkával očadla. S každým otevřením očadla jsem jí viděl. Byla tam. Obrovitánská slepice s obrovitánským, hrozivě červeným, zobákem.

 

Dlouho jsem seděl na pěšince a nevěřil jsem vlastním očadlům, když mi štěklo, že slepici nevětřím. Co je tohle za šlendrián, to mi nešlo do kebule. Jak slepice a další kámoši z říše opeřenců voní, to vím na první dobrou. Vždyť slepičky jsem jako štěndo hlídal. A křepelky mne ještě dnes občas překvapí. Ale tahle slepice byla slepice a zároveň jako slepice nevoněla. Tomu jsem musela přijít na kloub.

 

Pomalu a opatrně jsem se postavil. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Když jsem merčil jen obrovitánskou slepici, vyrazil jsem kupředu. Tlapka střídala tlapku pomaleji než pomalu. Tempem tlapka tlapku sotva mine, ploužil jsem se ke slepici. S každým mým krokem jsem byl přikrčenější a přikrčenější. S každým mým krokem byla slepice větší a větší. Už jsem byl u slepice samotné. Opět jsem zavětřil. To, co mi uhodilo do famfrňáku roztancovalo celé mé já.

 

Necítil jsem slepičinu, necítil jsem vůni peří. Do famfrňáku mne uhodila vůně lesa a kamene. Jen co jsem navětřil vůni kamene, štěklo mi, že slepice není živá, ale kamenná. Ale to jsem přeci z dálky tušit nemohl. Nebo ano?

  

Velké poděkování patří společnosti @crussis, od které má člobrdice terénní koloběžku, díky které se mohu toulat jako zamlada a bez které by tento tip na výlet nevznikl. Pokud stále váháte, zda si koloběžku pořídit, jděte do toho. Vaše toulání se změní k nepoznání. Zvládnete mnohem více a ještě se dobře pobavíte.