Vyhlídka u bývalého německého radiomajáku, CHKO Brdy

  

Kraj: Středočeský kraj

Okres: Příbram

GPS souřadnice: https://mapy.cz/s/luvodofafa

Odkaz do map: 49.6604042N, 13.8160575E

Byl krásný den a já jsem se po boku člobrdice toulal mou oblíbenou chráněnou krajinnou oblastí Brdy. Na obloze zářil kamarád Puňťa, kolem kterého poletovaly bílé naducané mráčky. Vlahý větřík vanul a ptáčci pěli písně krásnější než krásná. Zkrátka den byl jako malovaný a tlapky mé byly k nezastavení.

 

Tlapkal jsem si cestou necestou, lesem nelesem. Chvilku jsem jen tak svištěl slalom mezi vysokými stromy a hledal jsem stopy mých lesních kámošů. Chvilku jsem si spokojeně vyklusával po boku drandící člobrdice s všeříkajícím výrazem na kebuli. Nikam jsem nespěchal. Každý krok jsem si jaksepatří užíval.

 

Spěchat v těchto končinách, to by byla věčná škoda. Vždyť příroda, které jsem byl právě součástí, se měnila skoro s každým mým krokem. Než jsem se rozkoukal v hlubokém lese, už jsem byl na hřebeni a svět mi ležel u tlapek. Než jsem se pořádně pokochal výhledem, už jsem svištěl mezi oplocenkami. Než jsem se stihnul pořádně zaprášit prachem s krásné cihlově zbarvené cesty, už jsem svištěl po měkoučké lesní cestě vyzdobené kameny.

 

Na měkoučké lesní cestě jsem chtě nechtě musel ještě zpomalit. Člobrdice dávala pozor, kudy drandí, a já jsem dával pozor, abychom se nesrazili. Také jsem musel dávat pozor, kam šlapu a v neposlední řadě jsem musel být obezřetný. Moc dobře jsem věděl, kde to jsem. Moc dobře jsem si vzpomněl, jak jsem tu při poslední návštěvě jen tak s lehkostí mi dávno nevlastní svištěl a jak jsem se lekl zajocha, který se zničehonic objevil před mým famfrňákem. Tehdy jsem se leknutím posadil. A to jsem nechtěl opakovat.

 

Pomalu a jistě tlapkal jsem kupředu. Protlapkal jsem přes rozcestí, když se příroda kolem mne změnila. Byl jsem v mladém lese plném rozčepýřených stromků. Měkoučká cesta občas zdobená kameny byla tatam. Nyní jsem byl na kamenité cestě, všude kolem mne rostly mladé stromky, jen po levé tlapce merčil jsem koberec borůvčí a za ním krásnou kamennou zeď, která je rok od roku menší a menší a přesto září do dálky.

 

To se ví, jen co jsem zeď zmerčil, zamával jsem člobrdici chvostem na rozloučenou, sesvištěl jsem z kamenité cesty a hezky napříč borůvčím, kde by jeden zralou borůvku pohledal, svištěl jsem kupředu a nic ne nemohlo zastavit.

 

Svištěl jsem kupředu rychleji než rychle. Ušadla mi plápolala na kebuli, chvost jen tak tak vyrovnal zatáčky. Čím déle jsem svištěl, tím jsem svištěl rychleji. Čím rychleji jsem svištěl, tím více mne borůvčí šimralo na bříšku. Čím více mne borůvčí šimralo na bříšku, tím rychleji se měnil styl mého běhu. Najednou jsem zjistil, že už nesvištím. Zjistil jsem, že skotačím s radostí mi vlastní a že už mi jen skok chybí a budu schovaný za nevysokou zdí.

 

Než se ke mne připojila člobrdice, už jsem měl v merku celé bývalé stavení. S radostí mi vlastní, s lehkostí v kožíšku jsem tlapkal po měkoučké pěšince do míst mne ták dobře známých. Obtlapkal jsem borovičku, když v tom se les rozestoupil a svět mi ležel u tlapek.

 

Byl jsem na místě mne ták milém a ták dokonale ukrytém před zraky člobrdů. Kochal jsem se pohledem na hluboké lesy, kopce a kopečky i na rozlehlé Padrťské rybníky. Kochal jsem se pohledem na místa, kde kdysi dávno stála stavení a pod fousky jsem si poštěkával, na jak krásném místě jsem.