Brožova studánka

    

Kraj: Plzeňský

Okres: Rokycany

GPS souřadnice: 49.7734167N, 13.5408500E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/capesumoco

 

By krásný den a já jsem se po boku člobrdice toulal nádhernou přírodou Plzeňského kraje. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa, který se mi svými hřejivými paprsky snažil zahřát kožíšek. Ale protože jsem byl v hlubokém lese, kde všude, kam jen mé očadlo pohlédlo, rostly vysoké stromy, byla snaha Puňti povětšinou marná. Jen na málo místech se paprsky kamaráda Puňti dotkly mého kožíšku. Zato kamarád větřík, ten mi kožíšek laskal na každém mém kroku. A mne bylo ták příjemně, jak jen mi mohlo v krásný letní den být.

 

Svištěl jsem krásným lesem po měkoučké lesní cestě a nestačil jsem valit očadla. Všude kolem mne rostly vysoké stromy. Pod stromy merčil jsem keře i pidi stromky. Než jsem se nadál, krásný smíšený les jsem měl za chvostem a svištěl jsem si nádhernou bučinou.

 

Bučina hrála všemi barvami zelené. Větve stromů se hýbaly a les promítal nádhernou hru světel a stínů, která se vidí jen málokdy. Do kroku mi pěli kamarádi ptáčci ty nejkrásnější písně, jaké jen zapět umí. A já, byť jsem nikam nespěchal, jsem si tímto nádherným lesem svištěl s lehkostí mi vlastní.

 

V bučině objevil jsem spoustu pěšinek. Některé byly nové, sotva viditelné. Jiné byly prošlapané a bylo na nich znát, že po nich chodí domů mí místní kámoši. Na nejedné pěšince objevil jsem stopy kámošek srneček i kámošů divočáků. Na čerstvé pěšince navětřil jsem stopu kámošky lišky. Na kmeni jednoho vysokého buku, mezi spoustou vzkazů, objevil jsem stopu kámošky veverky.

 

Vím, veverky nejsou mými velkými kámoškami. Hodně mne rozčilují. Ale i tak je mám rád. Jsou to holky odvážné. Jen by po mne z korun stromů nemusely házet žaludy a ještě se mi z větví smát. Vždyť to je ták nebezpečné. Ale to si asi neuvědomují.

 

Když jsem měl v merku místní kámoše, když jsem domudroval nad veverkami, vrátil jsem se zpátky k člobrdici. Ta si celou dobu pomalu drandila na kolobrndě a koukala,  kudy si to svištím a jaká místa právě prozkoumávám.

 

S člobrdicí po boku svištěl jsem až na první rozcestí. Na prvním rozcestí jsem vůbec nepřemýšlel kudy kam. Cesty mne totiž vůbec nezajímaly. Zato malá dřevěná chaloupka, která byla jen pár kroků ode mne, ta mne zaujala na první pohled. Kde ta se tu vzala, bylo mi záhadou. Ale byla tam. Stála pod vysokým stromem v celé své kráse a vybízela mne k návštěvě.

 

To se ví, dlouho jsem pobízet nenechal. Jen co jsem chaloupku zmerčil, kopnul jsem do vrtule a vyrazil jsem kupředu. Usvištěl jsem jen pár kroků, skočil jsem i dlouhý skok a než se člobrdice zmohla na slovo, už jsem měl kebuli v chaloupce a koukal jsem na velkou kebuli velkého černého psa, která se odrážela v ne moc čisté vodičce.

 

Asi se, kamarádi, divíte, kde se v chaloupce vzal velký černý pes. A snad se tak trošku divíte, že jsem se ho nelekl. To víte, už mám rozum. A když mi to štěkne, tak se i poznám. Stejně jako jsem se poznal nyní. V chaloupce totiž nebydlí žádný velký černý pes. Chaloupka stráží pramínek vodičky. Vodičky, která je jako zrcadlo a odráží odraz každého, kdo se jen do ní podívá.