Hraniční kameny

    

Kraj: Jihočeský

Okres: Strakonice

Byl krásný slunečný den a já jsem se po boku člobrdice toulal mladým jihočeským lesem. Na obloze zářil kamarád Puňťa, před jehož hřejivými paprsky mne chránily mladé vzrostlé stromy. Vlahý větřík vanul a příjemně mne laskal v kožíšku. Ptáčci mi pěli do kroku písně krásnější než krásné a já jsem byl ten nejšťastnější chlupáč pod sluncem.

 

Tlapkal jsem po boku člobrdice po měkoučké lesní cestě, když jsem zjistil, že svištím s větrem o závod a s radostí v kožíšku kamsi do hloubi lesa. Svištěl jsem rychleji než rychle. Cítil jsem, jak mi od tlapek odlétá jehličí. Ale i přesto jsem měl člobrdici stále po svém boku a ne a ne jí setřást.

 

Svištěl jsem kupředu rychleji než rychle, přesvištěl jsem mnoho rozcestí. Kudy svištím, to jsem netušil. Až na poslední chvíli mi tlapky určovaly směr. Času jsem měl dostatek, sil plný kožíšek, tak jsem se náhodné toulce nebránil. A dobře jsem udělal.

 

Jak dlouho jsem, kamarádi, svištěl, to vám neštěknu. Kudy jsem svištěl, to je mi dodnes záhadou. Co si ovšem moc dobře pamatuji je, že jsem vysvištěl jeden malý kopeček, přesvištěl jsem rozcestí, skočil jsem dlouhý skok a na místě jsem se posadil. To, co jsem zmerčil, to mi vzalo vítr z tlapek.

 

Seděl jsem za nevysokým keřem jen skok od měkoučké lesní cesty. Seděl jsem s očadly upřenými na dva neveliké kameny. Kameny sice byly neveliké, ale zato na ně byla radost pohledět. Na jednom jsem merčil kolo a pod ním nápis KADOV. Na druhém kameni merčil starý rodový znak.

 

Jak dlouho jsem na tomto místě seděl, to vám, kamarádi, neštěknu. Jak jsem již štěkal, nikam jsem nespěchal. Jen jsem valil očadla nad prací starých kameníků. To, co svýma rukama dokázali vytesat, to se jen tak nezmerčí. A já jsem měl jejich nádhernou práci přímo před famfrňákem.

 

Kde jsem seděl a odpočíval, to vám dnes neštěknu. Jediné, co vám štěknout mohu je to, že kameny se nachází u cesty jen mrňousek za Kadovem v místech, kudy vede naučná stezka.