Kaple sv. Markéty

 

Kraj: Vysočina

Okres: Pelhřimov

GPS souřadnice: 49.2658236N, 15.2697997E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/lakofokava

si kamarád Puňťa hrál s celým mým světem na schovávanou, věděl jsem, že jen tak nezaprší. Vždyť před chvilkou dopršelo a i mráčky si musejí dát mezi deštěm a deštěm pauzu, aby nabraly nové síly.

 

Využil jsem chvilky, kdy se mráčky připravovaly k další spršce a vyrazil jsem na výlet. Člobrdovi ani ségruši se moc nechtělo. I na člobrdici bylo znát, že by raději lenošila na pohodlné lenošce, po které roky marně touží a ještě dlouho toužit bude, protože lenoška pochází z minulého a možná i předminulého století a zkrátka není k sehnání. Ale protože když chci, jsem odhodlaný chlup, tak člobrdice pro lenošení moc prostoru neměla. Nakonec jsem svým elánem vyrazit na prochajdu nakazil i člobrdu se ségruší a k mému velkému překvapení jsem mohl vyrazit na výlet s celou mou smečkou.

 

Než jsem se nadál, už jsem svištěl po měkoučké cestě napříč hlubokým lesem. Všude, kam je očadlo pohlédlo, rostly vysoké stromy. Pod vysokými stromy byla jehličím zasypaná zem, ze které občas vykouklo borůvčí, jindy ostružiní.

 

Cesta má se klikatila a vedla všemi směry. I proto jsem měl všechny mé smysly v pohotovosti. Očadla rejdila po okolí a snažila si prohlédnout každou píď místní krásné přírody. Ušadla poslouchala nádherný zpěv kamarádů ptáčků, kteří pěli ty nejkrásnější písně, jaké jen zapět umí. Famfrňák si užíval vůni místní přírody a kožíšek byl v pohotovosti, aby mi v případě potřeby oznámil, že je čas ukončit toulání a vrátit se zpět do hotelu. Ne, že bych neměl vodičku rád, to vám štěknout nemohu. Ale vodička co padá z nebes, to je jiná. Ta je studená a ták vlezlá, že se bez ní raději objedu.

 

Se všemi smysly v pohotovosti, se ségruší po boku a s člobrdicí a člobrdou za chvostem, toulal jsem se po klikaté cestě lesem. Cesta má se mnohokrát stočila, když v tom se po jednom jejím zatočení těsně vedle lesní cesty objevila stavba nevysoká, svou bílou barvou krásně svítivá do dálky.

 

To se ví, jen co jsem stavbičku zmerčil, zamával jsem celé své smečce chvostem na rozloučenou a vyrazil jsem kupředu. Usvištěl jsem mnoho kroků, skočil jsem i dlouhý skok, když v tom mne do mého famfrňáku uhodila omamná vůně vodičky. Užuž jsem se chystal k dalším skokům, když v tom jsem zpoza chvostu uslyšel člobrdici jak mi říká, že mám zůstat na cestě.

 

To vám štěknu, kamarádi, někdy mám obavy, že mi člobrdice vidí do kebule. Ale poslouchat se musí. Hlavně člobrdice. A tak jsem s velkým sebezapřením zůstal na cestě a prohlížel jsem si bílou stavbu kousek po kousku.

 

Když už jsem měl stavbu v merku, když už jsem věděl, že jsem u kaple svaté Markéty, ještě chvilku jsem se zdržel. Doufal jsem, že mne tu alespoň chvíli nechá ta moje smečka o samotě. Ale jako by člobrdice stále něco tušila a přivolala si mne k sobě.

 

Co vám budu štěkat, kamarádi, vedle kaple svaté Markéty se nachází i malý rybníček. Snad je to místní pramen, kdo ví. A jak ta vodička voní do dálky. To je vám něco. Kdybyste věděli, jak moc rád bych v ní smočil můj kožíšek. Jak moc bych rád ovoněl i člobrdici. Ale tentokrát to nevyšlo. Kdo ví, třeba mi to vyjde příště. A nebo se koupel vydaří vám.