Menhir Bába

    

Kraj: Plzeňský

Okres: Plzeň - jih

GPS souřadnice: 49.4139397N, 13.7535722E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/bokedejeko

Byl krásný den a já jsem se po boku člobrdice toulal jihočeskou přírodou. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa, kterými svými paprsky zahříval kožíšek. Kolem Puňti pluly bílé naducané mráčky, které si hrály s Puňťou na honěnou. Jakmile nějaký mráček Puňťu dohonil, schoval Puňťu za sebou. To se ovšem Puňťovi vůbec nelíbilo, tak mráček pošimral a ten metl takovou rychlostí, o jaké se mi může jenom zdát.

 

Svištěl jsem po prašné měkoučké cestě mezi poli. Chvilku jsem svištěl po boku čmeláka či kámošky včelky, často jsem se zdravil s kámoši motýly. Musel jsem si také koukat pod tlapky, neboť jsem svištěl místy, kde na zemi pochodovalo tolik kamarádů broučků, kolik se zmerčí jen málokde.

 

Mezi cestou a poli kvetlo tolik kytiček, že bych je ani nespočítal. Kde kvetly kytičky, byli mí kámoši z hmyzí říše. Když však kytičky nahradily keře a stromečky, to vám byla, kamarádi, jiná. V těchto místech pěli mí kámoši ptáčci ták krásné písně, že jsem musel zpomalit a na vlastní ušadla jsem si musel vyslechnout všechny krásné árie.

 

Než jsem se nadál, dosvištěl jsem k lesu. Paprsky kamaráda Puňti jsem nechal kdesi za sebou. Nyní mi vlahý větřík šimral kožíšek a mne se začalo svištět, jedna radost. Než jsem se nadál, svištěl jsem rychleji než rychle a od tlapek se mi prášilo.

 

Usvištěl jsem mnoho kroků, když v tom se přímo přede mnou objevilo rozcestí. Na rozcestí zmerčil jsem krásný turistický přístřešek. Vedle turistického přístřešku zmerčil jsem pěšinku, která vedla kamsi a kterou lemovaly krásné ploché balvany.

 

Jen co jsem remízek zmerčil, ještě jsem zrychlil. S radostí mi vlastní a rychlostí mi již dávno nevlastní svištěl jsem kupředu. Ušadla mi plápolala na kebuli, jen tak tak se udržela. Od tlapek se mi prášilo. Než jsem se nadál, byl jsem u přístřešku. Najednou jsem skákal vzhůru po balvanech, když jsem se leknutím posadil.

 

Přímo proti mně, pod vysokými stromy, zmerčil jsem smějící se kámen. Ano, kamarádi, opravdu je to tak. Vysoký kámen se smál pod stromy ták děsivým úsměvem, až se mi naježil kožíšek. Jak jsem tak na místě seděl a na kámen jsem koukal, najednou jsem zjistil, že úsměv není vůbec děsivý. Kožíšek mi opět splihnul a než jsem se nadál, už jsem byl opět v pohybu a prohlížel jsem si místečko píď po pídi.

 

Jak jsem tak kolem kamene tlapkal, štěklo  mi, kde to jsem. Byl jsem u menhiru Bába, kde už jsem před lety byl. Místo se za dobu mé nepřítomnosti pramálo změnilo. Jen stromy trošku povyrostly a pěšinka je více prošlapaná. Ale na kráse tento krásný kout přírody rozhodně neztratil. Ba naopak.