Obětní kámen

    

Kraj: Plzeňský

Okres: Klatovy

GPS souřadnice: 49.3998750N, 13.7585019E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/dogucesesu

Byl krásný den a já jsem se po boku člobrdice toulal nádhernou jihočeskou přírodou. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa, který mi svými paprsky zahříval kožíšek. Vlahý větřík vanul a příjemně mne šimral. Ptáčci mi pěli do kroku ty nejkrásnější písně, jaké jen zapět umí. A já jsem byl ten nejšťastnější chlupáč pod sluncem.

 

Svištěl jsem z mírného kopečka po měkoučké prašné cestě po boku člobrdice. Po levé tlapce měl jsem vzrostlý borový les, po tlapce pravé mi rostla spousta malých boroviček. Než jsem se nadál, i po levé tlapce jsem měl jeden rozčepýřený stromek vedle rozčepýřeného stromku a vysoké borovice bych pohledal.

 

Svištěl jsem kupředu, s očadly a ušadly v pohotovosti a s famfrňákem na stopkách. Příroda, kterou jsem svištěl, ták krásně voněla. A jak krásně kvetla, to vám byla, kamarádi, podívaná. Vedle cesty merčil jsem heřmánek i náprstníky. Na heřmánku merčil jsem včelky i kamarády čmeláky. U náprstníků se proháněli snad všichni kámoši z hmyzí říše. Merčil jsem motýly i broučky a dokonce i mravence z blízkého mraveniště jsem zmerčil.

 

S očadly navrch hlavy svištěl jsem přírodou, když v tom mi kožíšek prozradil, že brzy budu na místě mne ták dobře známém. Kde, to mi samozřejmě neprozradil. Co mi ovšem prozradil, bylo, že v místech, kde se začne zem po mé levé tlapce zvedat a kde bude růst mladá borovička vedle mladé borovičky, tam se objeví pěšinka, po které se mám vydat dál.

 

Jak mi kožíšek řekl, tak jsem udělal. Promrkal jsem očadla, našponoval ušadla a famfrňákem jsem zhluboka zavětřil. Krok jsem zpomalil a dál jsem tlapkal pomalu, tempem tlapka tlapku mine. Utlapkal jsem jen pár kroků, když v tom se po mé levé tlapce objevily vysoké borovičky. Zmatený jsem pokračoval dál. Tlapkal jsem pomaleji než pomalu, když v tom jsem jí zmerčil. Byla tam, vyšlapaná ve vysoké trávě, vedoucí mezi pidi stromky, úzká pěšinka.

 

Jen co jsem pěšinku zmerčil, radostí jsem si povyskočil. Kopnul jsem do vrtule, zamával jsem člobrdici chvostem na rozloučenou a rychleji než rychle vyrazil jsem kupředu. Usvištěl jsem mnoho kroků, když v tom jsem změnil směr. Vysokými kroky tlapkal jsem po pěšince. Na konci pěšinky, na začátku lesa, skočil jsem dlouhý skok a v mžiku jsem opět svištěl. Usvištěl jsem jen pár kroků, když v tom se jen mrňousek přede mnou objevil obrovský kámen. V tu chvíli jsem moc dobře věděl, kde to jsem.

 

Kámen jsem poznal už z dálky. Když jsem se k němu prvně vydal, myslel jsem si, že mne čeká oběd. Tehdy jsem z úst člobrdice slyšel, že mám hledat obědní kámen. Jaké mne však čekalo překvapení, když jsem kámen objevil. Tehdy jsem zjistil, že není obědní, ale obětní, a to je, kamarádi, moc velký rozdíl.

 

Dnes, stejně jako tehdy, jsem u Obětního kamene neposvačil. Ale to mi vůbec nevadilo. Byl jsem na místě moc krásném, které se bude za pár let jen špatně hledat. Už nyní je krásně ukryto před všemi zraky, které nevědí, jaké místečko malé borovičky skrývají.