Bílý potok, CHKO Šumava

    

Kraj: Plzeňský

Okres: Klatovy

GPS souřadnice: 49.2005869N, 13.1552244E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/bubunegunu

Byl krásný den a já jsem se po boku člobrdice toulal nádhernou přírodou chráněné krajinné oblasti Šumava. Puňťa teprve vstával, les krásně voněl a ptáčci mi pěli do kroku ty nejkrásnější písně, jaké jen zapět umí. Cesta mi šla mi krásně od tlapek. Jakpak by také ne, když koukat bylo na co. Jak se Puňťa na obloze teprve rozkoukával, hrál les nádhernou hru světel a stínů a kamkoli byla radost pohledět.

 

Tlapkal jsem do mírného kopečka a nic mne nemohlo zastavit. Ušadla byla zaposlouchaná do zpěvu kamarádů ptáčků, famfrňák větřil omamnou vůni přírody, kterou cítí jen brzy z rána. I očadla byla ve svém živlu a nevěděla, kam koukat dřív. Tlapky mne nesly vzhůru do kopce, když v tom, najednou, z dálky ne moc daleké, zaslechl jsem slabé zurčení vodičky.

 

To se ví, nedalo mi to. Byť jsem byl zaposlouchán do zpěvu kamarádů ptáčků, našponoval jsem ušadla a soustředěně jsem se zaposlouchal.

 

Netrvalo dlouho a věděl jsem, že kdesi přede mnou teče vodička. Promrkal jsem očadla, ale po vodičce nebylo vidu. Famfrňákem jsem se zhluboka nadechl a vodičku jsem navětřil. V tu chvíli jsem si byl více než jist, že kdesi přede mnou ukrývá se místečko, které je hodno pozornosti mé i mého kožíšku.

 

Jen co mi štěklo, že je kousek ode mne vodička, kopnul jsem do vrtule a s rychlostí mi už dávno nevlastní vydal jsem se kupředu.

 

Svištěl jsem kupředu rychleji než rychle. Ušadla mi plápolala na kebuli, od tlapek se mi ozýval takový dusot, jako by po mém boku svištělo stádo koní. Byť tento zvuk nelahodil mému sluchu, nemohl mne zastavit. Můj cíl byl daný a já jsem se nemohl dočkat, až ho spatřím. 

 

Usvištěl jsem mnoho kroků, prosvištěl jsem zatáčkou. Pás trávy, který jsem měl dosud po mé pravé tlapce, se zúžil. Za neširokým pásem travičky zmerčil jsem pod srázem prudším než prudkém spoustu velkých balvanů. Mezi balvany zmerčil jsem balvánky, pařezy a popadané stromy. Mezi vší tou přírodní krásou příjemně si do dálky daleké pokojně zurčela průzračně čistá vodička, jejíž koryto už dávno nevypadalo jako potůček, který jsem podle zvuku očekával, ale vypadalo jako malá říčka.

 

Jen co jsem vodičku zmerčil, s radostí bych do ní hupsnul. Ale nebylo mi přáno. Sráz byl na mne příliš prudký. Sice nebyl vysoký, ale zpátky na cestu bych se nedostal. Svištěl jsem proto stále dál až do míst, kde se pás travičky úplně ztratil a vystřídal ho les. Až v tomto místě jsem objevil pěšinku, která mne dovedla k potůčku.

 

Co vám budu štěkat, kamarádi, neodolal jsem. Jen co jsem měl možnost, do potůčku jsem hupsnul jako zamlada. Vodička byla průzračná a ták studená, až jsem se divil. Ale víte vy co, kamarádi? I studená vodička v mém kožíšku mne potěšila. Byť bylo brzké ráno a parný den měl přijít o pár hodin později, byl jsem potěšen. A na parný den připraven.