Milník 1000 m n. m., CHKO Šumava

    

Kraj: Plzeňský

Okres: Klatovy

GPS souřadnice: 49.2013292N, 13.1334250E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/kusuhafadu

Byl krásný den a já jsem se po boku člobrdice toulal chráněnou krajinnou oblastí Šumava. Bylo brzké ráno. Kamarád Puňťa se teprve zabydloval na obloze, ale i přesto, že ještě zplna nezářil, jeho paprsky už pomalu, ale jistě, nabíraly na síle. V hloubi kožíšku jsem cítil, že bude teplý den. Ale bylo brzy ráno a já si byl jist, že ve chvíli, kdy se Puňťa na obloze rozzáří do dálky v celé své síle, budu před jeho hřejivými paprsky dávno ukryt ve stínu hotelového balkonu.

 

Pomalu a jistě tlapkal jsem do táhlého kopečka a spokojeně jsem si vrtěl chvostem. Nikam jsem nespěchal. Tlapkal jsem pomalu a způsobně, přesně tak, jak má tlapkat správný Frája. Očadla, ušadla i famfrňák jsem měl v pohotovosti. Větřil jsem omamnou vůni lesa, pozoroval jsem hru světel a stínů a poslouchal jsem zpěv kamarádů ptáčků, kteří pěli ty nejkrásnější písně, jaké jen zapět umí.

 

Tlapkal jsem po zpevněné lesní cestě a pod fousky jsem si poštěkával, jakou krásnou přírodu u nás máme. Všude, kam jen očadlo pohlédlo, rostly vysoké stromy. Pod stromy merčil jsem koberce mechu, místy jsem zmerčil borůvčí. Merčil jsem pařezy porostlé mechem i choroši. Merčil jsem místa vymletá od vodičky, která mnohdy hojně stéká z místních kopců. Občas jsem zmerčil padlý strom, který celou krásu místní přírody ták zvláštně doplnil.

 

Jen cesta, po které jsem tlapkal, mi nešla moc pod fousky. Nějak mi do místní přírody neštymovala. Ale je pravda, že kolistům určitě vhod přijde. Tedy, pokud se najde odvážlivec, kterému by se chtělo šlapat do tohohle kopce. Byť je to kopeček táhlý, tak mi člobrdice povídala, že na kolobrndě by tudy jen nerada drandila. Podle jejích slov tak soudím, že byť je pro mne kopeček táhlý, pro kolistu může být vydatný. A takové kopečky zdolávají jen ti nejodhodlanější.

 

Tlapky mne nesly výš a výš a já jsem byl stále zahloubán do svých myšlenek. Ani nevím jak a kdy, ale najednou se přede mnou po pravé straně cesty objevilo něco, co jsem cestou ještě nezmerčil. To něco mne přitahovalo silou nevídanou.

 

Jen chvilku jsem odolával, když jsem zjistil, že způsobný krok je kdesi a já si svištím se zvědavostí mi vlastní do kopce, o kterém už bych rozhodně neštěkl, že je táhlý. Jak se můj krok zrychlil, kopec jako by se vzpřímil. Ale ani to mne nemohlo zastavit.

 

Svištěl jsem do kopce se zarputilostí mi vlastní. Tlapka střídala tlapku ták rychle, až se mi zdála příroda kolem mne rozmazaná. Usvištěl jsem mnoho kroků, skočil jsem dlouhý skok a na místě jsem se posadil. Přímo přede mnou byl kámen neveliký s cedulkou zajímavější než zajímavou. Moc informací na cedulce nebylo, ale to, co tam stálo, to mi vyrazilo dech.

 

Seděl jsem u kamene a promrkával očadla. Na nevelkém kameni, na malé tabulce, merčil jsem jen jedničku, tři nuly a za nulami n m. n. Co to znamená, věděl jsem moc dobře. Ale věřit tomuhle číslu se mi moc nechtělo. Vždyť jsem kopec zdolal jako by nic. Navíc jsem nebyl ani na jeho konci. Stále jsem merčil cestu, která stoupala výš a výš k oblakům.

 

Ale jak se říká, co je psáno, to je dáno. A tomu já věřím. Věřil jsem proto, že jsem v nadmořské výšce 1 000 metrů. Někde se to zdá jako výška pořádná, ale na Šumavě? To není nic moc. Zato u moře, to je jiná. Jako dnes vidím, jak jsem seděl na vrcholku vysokém 400 metrů, popadal jsem dech a pode mnou  byl sráz hlubší než hluboký, který omývalo moře. I v mých oblíbených Brdech si o této nadmořské výšce mohu nechat jen zdát. Ale Šumava je Šumava. Tady zdolat tisíc metrů? To je pěšky hračka.