Studánka u Horního kokotskéhop rybníku

    

Kraj: Plzeňský

Okres: Rokycany

GPS souřadnice: 49.7764300N, 13.5460211E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/pazuracoge

 

Byl krásný den a já jsem se po boku člobrdice a pod dohledem kamaráda Puňti toulal Ko_kotskem. Puňťa zářil na obloze a svými paprsky zahříval zem. Kolem Puňti občas proletěl bílý naducaný mráček, který se snažil Puňťu skrýt. Puňťa se však nedal, bílý mráček pošimral svým dlouhým hřejivým paprskem a mráček hodně rychle zmizel v dáli na obloze.

 

Den byl jako malovaný a já jsem byl moc rád, že se mohu toulat. Chvilku jsem svištěl lesem, který krásně voněl po dešti. Větřík šuměl ve větvích stromů, ptáčci pěli písně krásnější než krásné a lesní cesty byly samá loužička. Chvilku jsem svištěl mezi loukami, kde mne vysoká travička mnohdy ták šimrala v kožíšku, až mne úplně rozskotačila. To jsem pak poposkakoval jako zamlada a má radost byla vidět na míle daleko.

 

Když jsem opustil krásný les, když jsem prosvištěl mezi loukami, dosvištěl jsem na místo, kde jsem ve vysoké travičce merčil spoustu rozčepýřených stromků. V dáli za stromky merčil jsem blankytně modrou oblohu, která se odrážela ve spoustě čisté vodičky.

 

To se ví, jen co jsem vodičku zmerčil, přemýšlel jsem, kudy se k ní dostat. Vysokou travičkou mezi rozčepýřenými stromky jsem se vydat nemohl. Vždyť to by byl holý nerozum. Podle stop tu bydlí spousta mých lesních kámošů a já bych byl moc moc nerad nevítaným hostem. Ostatně, ještě jsem moc dobře poučen od kámošů divočáků, na které jsem loni narazil. Každý jsme tehdy svištěli jiným směrem a svolat naše tlupy dohromady nebyla vůbec žádná legranda. Nakonec sice vše dobře dopadlo, ale pokoušet štěstí znovu? To mne opravdu nelákalo.

 

Pomalu jsem tlapkal po měkoučké cestě s kebulí upřenou doprava. Očadly jsem rejdil po okolí a hledal jsem pěšinku, po které bych se mohl vydat. Než jsem se nadál, opravdu se taková pěšinka objevila. Jen co jsem pěšinku zmerčil, radostí jsem si povyskočil a než se člobrdice zmohla na slovo, s famfrňákem a očadly v pohotovosti vydal jsem se kamsi mezi rozčepýřené stromky.

 

Utlapkal jsem mnoho kroků, když se pěšinka stočila. Užuž jsem si myslel, že jsem u svého cíle, když v tom na mne zpod větví nevysokého stromu vykoukla malá dřevěná stříška. Strčil jsem kebuli pod stříšku v domnění, že jsem u svého cíle, když v tom na mne zpod stříšky vykoukl velký černý pes s jazykem až u kolen.

 

To se ví, leknul jsem se jak se sluší a patří. Leknutím jsem vyskočil hóóódně vysoko. Sotva jsem však dopadl zpátky na zem, protočil jsem očadla. Štěklo mi, že velký černý pes jsem já a odrážím se ve vodičce, jejíž pramínek stříška ukrývá.

 

Pramínek pod stříškou nebyl vůbec čistý, ale byl tam. A za to jsem moc moc rád. Vždyť pramínků není nikdy dost a, kdo ví, třeba i tento pramínek se brzy pročistí.

 

Jak už asi, kamarádi, tušíte, u studánky končila i pěšinka, po které mne tlapky nesly. Ke spoustě vodičky jsem se nedostal. Ale to mi nakonec vůbec nevadilo. Našel jsem studánku a to se počítá. Nebo ne?