Studánka Kobylí hlava, CHKO Brdy

     

Kraj: Středočeský

Okres: Příbram

GPS souřadnice: 49.5752983N, 13.7819003E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/beduzepova

Byl krásný den a já jsem se po boku člobrdice toulal mou oblíbenou chráněnou krajinnou oblastí Brdy. Puňťa zářil na obloze a svými paprsky zahříval zem. Kolem Puňti poletovaly bílé naducané mráčky a tak trošku Puňťu zlobily. Bílé mráčky se snažily Puňťu na obloze skrýt. Jenže tohle Puňťa nemá rád. Puňťa moc rád září na obloze a nemá rád, když se ho někdo snaží vystrnadit. Naštěstí už ví, jak na mráčky vyzrát. Vždy, když mráček Puňťu zastíní, polechtá ho hřejivým paprskem a je to opět samotný Puňťa, kdo září na obloze.

 

Jak si tak Puňťa hrál na obloze s mráčky, na zemi se rozehrála hra světla a stínů. Ta hra, kterou mám tak rád. Když se na obloze škádlí Puňťa s mráčky, na stíny na zemi je radost pohledět. Jak jsem se tak toulal po zpevněné lesní cestě a na zemi se odehrávala hra nevídaná, začal jsem si hrát i já. Jako malé štěndo lovil jsem stíny a vůbec jsem nesledoval, co se děje kolem mne.

 

Zabraný do hry svištěl jsem stále kupředu. Jediné, co jsem sledoval, bylo přírodní představení na zpevněné lesní cestě. Jaké bylo mé překvapení, když byl Puňťa docela zastíněn a já jsem zjistil, že stojím na obrovitánském rozcestí, kde se potkává několik lesních cest.

 

Stál jsem na rozcestí a valil jsem očadla. Jen co jsem se rozkoukal, štěklo mi, kde to jsem. Ale jak jsem se sem dostal, zůstávalo mi záhadou. Zjistil jsem, kde se nachází člobrdice, rozhlédl jsem se kolem sebe a dal jsem se do pohybu.

 

Pomalu, tempem tlapka tlapku mine, zabočil jsem doleva. Utlapkal jsem jen pár kroků, obtlapkal jsem jen pár pidi stromků, když v tom jsem po své pravé tlapce zmerčil potůček. Za potůčkem zmerčil jsem kamínek. Přes kamínek přeskočil jsem vodičku, skočil jsem pár dlouhých skoků a než se ke mne přiblížila člobrdice, už jsem kebuli strkal pod dřevěnou stříšku.

 

Jen co jsem strčil kebuli pod dřevěnou stříšku, zmerčil jsem velké černého psa s jazykem u kolen. Nahlas jsem štěknul a jak jsem tak štěknul, hrozně jsem se leknul. Před štěknutím jsem poznal, na koho koukám. Ale při štěknutí se kebule, kterou jsem pod stříškou zmerčil, ták strášně zvětšila, až mne pořádně vyděsila. Já jsem se ták lekl, až jsem si sednul a snažil jsem se popadnout dech.

 

Byl jsem u mé oblíbené studánky Kobylí hlava. Ve studánce merčil jsem odraz mého vlastního já. Ale jak jsem se při štěknutí ještě nikdy neviděl, pořádně jsem vyděsil sám sebe. Nyní už vím, jak mne vidí člobrdové, když prochází kolem mé zahrady. A už také chápu, proč většinou zrychlí.