Židova strouha

     

Kraj: Jihočeský

Okres: Tábor

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/hedehecuju

Dnes vás, kamarádi, zavedu do Židovy strouhy, kam jsem si udělal výlet s jedním malým svištěm, aby poznal, co je to to pravé dobrodrůžo.

 

Den byl jako obrázek, tak jsem vyrazil na výlet jako vůdce velké smečky. Abych ukázal, co umím, kromě člobrdice jsem pozval na výlet ještě sviště a člobrdičinu člobrdici. Nechal jsem se dovézt na jednu dobře ukrytou louku, kopnul jsem do vrtule a začal jsem se toulat.

 

Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa, jehož hřejivé paprsky mi zahřívaly kožíšek. Větřík lehce foukal a dělal horký den příjemnější. Z korun stromů nebo houští jsem občas zaslechl zapět kamaráda ptáčka. I kámošů z hmyzí říše jsem potkal jen poskrovnu. Puňťa se na obloze tak činil, že se nebylo ani čemu divit. Ale mne hřejivý den odradit nemohl. Vydal jsem se vodičce, u které jsem moc dobře věděl, že osvěží nejen mne, ale celou mou smečku.

 

Přesvištěl jsem přes louku, protlapkal jsem na kraji lesa. Než jsem se nadál, už jsem tlapkal po pěšince skoro dokonale skryté ve vysoké travičce, ve stínu vysokých stromů. Byl jsem v místě mne ták móc dobře známém. Byl jsem na místě, na které jsem se moc moc těšil. Během chvilky jsem byl v nádherné přírodě a mé dobrodrůžo mohlo začít.

 

Chvilku jsem tlapkal po pěšince, chvilku jsem zdolával přírodu. Popadané stromy křížily mi cestu. Nejeden strom jsem musel přeskočit. Nejeden strom jsem musel podlézt. Člobrdice neměla cestu snadnou. Člobrdičina člobrdice, ta se musela hodně přemáhat. Ono se také nebylo čemu divit. Popadané stromy byly mnohdy ták velké, že překročit je nebylo vůbec snadné. Mnohdy byly stromy popadané tak, že překročit nešly a nechaly jen tak tak velkou škvíru, aby člobrdice prolezly. Zato svišť, ten byl k nezastavení. Pokud jsem ho nevedl pěšinkou obklopenou vysokými kopřivami, zdolával překážu za překážkou ták lehce, že bych vůbec neštěkl, že také patří do říše člobrdů.

 

Než jsem se nadál, cestu mi zkřížil první brod. To vám bylo, kamarádi, něco pro mne. Svištěl jsem přes brod tam a zase zpátky a byl jsem ve svém živlu. Přes první brod jsem sviště opatrně přebrodil. Ale další brody už zvládal úplně sám.

 

Toulal jsem se nádhernou přírodou, zdolával jsem brod za brodem. Se svištěm jsem se láznil v bahenních lázních a výlet jsem si nemohl vynachválit. Když jsem byl přibližně v půlce mé cesty, stalo se však něco, co nikdo z nás nečekal.

 

Byl jsem se smečkou v hloubi lesa, mezi skalami, říčkou a příkrou strání. Všude, kam jen očadlo pohlédlo, rostly vysoké stromy. Ve stráni nebylo ani pěšinky, jak byla prudká. Když v tom, najednou, zničehonic, Puňťa zmizel z oblohy, den jako by se proměnil v noc, padla obrovitánská rána a přišla taková sprcha, jakou jsem nezažil.

 

To vám štěknu, kamarádi, bouřka mne překvapila na tom nejnemožnějším místě. Byl jsem v půli cesty. V tlapkách jsem měl tu nejnáročnější část výletu. Cíl této toulky byl v neviditelnu. Byť mne čekalo jen pár kilometrů, měl jsem před sebou tolik brodů, které brzdily můj postup, že jsem věděl, že ani cesta vpřed v tomto počasí nepřichází v úvahu.

 

Moc možností na výběr jsem neměl. Schoval jsem se se smečkou pod mladým stromem a věřil jsem v kamarádku Přírodu, že nezvedne vítr a nespustí blesky. Věřil jsem, že bouřka brzy pomine a já budu moci celou svou smečku z divoké přírody dovést do bezpečí. Doba, kdy jsem věřil v Přírodu, zdála se mi nekonečnou. Vyschlá pěšinka, po které jsem do hloubi lesa dotlapkal, měnila se v potůček. Potůček se rychle začal měnit v říčku. Když už bylo na pěšince tolik vodičky, že spíš než pěšinku připomínala říčku, bouřka skončila a už jen vydatně pršelo.

 

Nastala chvíle k postupu. Promoklý na kůži, s promáčenou smečkou, vydal jsem se dál. Zdolával jsem brod za brodem. Hledal jsem pěšinku, po které jsem se měl toulat. Rozlišit pěšinku od strouhy byl místy problém. Největší problém přišel ve chvíli, kdy pěšinka skončila v samotné Židově strouze.

 

I tuto výzvu jsem přijal. Trošku jsem si zaplaval a hned jsem byl zase venku. Svišť měl co dělat, aby říčku zdolal se suchým pozadím. Vždyť i člobrdici byla voda nad kolena a to je u brodu co štěknout. Obzvlášť v brodu v Židově strouze, kde bývá vody sotva po kotníky.

 

Když jsem dovedl smečku pod most, počasí se umoudřilo. Jako  mávnutím kouzelného proutku přestalo pršet. Kamarádka Příroda mi dala najevo, že další postup už bude bez deště. Jenže další postup nepřicházel v úvahu. Člobrdíci byli tak promočení, že jsem je před nejkrásnějším úsekem Židovy strouhy dovedl k Toyoťákovi. Ale víte vy co, kamarádi? Byť jsem svišti ani člobrdičině člobrdici neukázal ten nejkrásnější úsek výletu, vůbec mne to nemrzí. Stejně jako mne nemrzí to, že nám nevyšlo počasí. Vždyť tenhle výlet je nezapomenutelný. Díky kamarádce Přírodě byl tenhle výlet dobrodružnější než dobrodružný. A příště vezmu sviště a člobrdice jen na konec Židovy strouhy. Výlet to bude možná krátký, ale pevně věřím, že bude suchý. A i kdyby nebyl, kdo by odolal pokušení ukrýt se před bouřkou v jeskyni?