Bílá skála, CHKO Brdy

   

Kraj: Středočeský

Okres: Příbram

GPS souřadnice: 49.6580394N, 13.8771317E

Odkaz do map: https://mapy.com/s/fufosedova

Byl krásný den a já jsem se po boku člobrdice toulala hlubokými brdskými lesy. Na obloze zářil kamarád Puňťa a svými paprsky zahříval zem. Kolem Puňti poletovaly bílé naducané mráčky a dělaly den krásnější než krásný. Vlahý větřík vanul, les nádherně voněl a já jsem si pod fousky poštěkávala, že vyrazit se toulat bylo to nejlepší rozhodnutí, které mne tento den mohlo napadnout.

 

Tlapky mne nesly po lesní cestě hlouběji a hlouběji do lesa. Všude, kam jen očadlo pohlédlo, rostly vysoké stromy. Pod vysokými stromy se občas objevilo kapradí, jinde vřes či borůvčí. Ani o pěšinky nouze nebyla. Prvních pár jsem nechala jen tak, bez povšimnutí. Ale jak pěšinek přibývalo, mé odhodlání být hodná parťačka vzalo za své.

 

Čím mne pěšinka svedla, těžko štěknout. Ale stalo se. Člobrdici jsem nechala člobrdicí a sama jsem se rozsvištěla do hloubi lesa, neznámo kam. Svištěla jsem dopředu rychleji než rychle. Čím hlouběji v lese jsem byla, tím rychleji jsem svištěla. Čím rychleji jsem svištěla, tím více mne borůvčí šimralo na bříšku. Když už se šimrání nedalo vydržet, začala jsem s radostí mi vlastní skotačit a než jsem se nadála, byla jsem na cestě u člobrdice, která valila očadla na malou houbu s divně béžovým kloboučkem a zvláštně rudou nožičkou.

 

To se ví, nechala jsem člobrdici člobrdicí a svištěla jsem dál, neznámo kam. Usvištěla jsem jen pár kroků, když mi cestu zkřížilo zelené turistické značení. V tu chvíli to přišlo. Zvědavost větší než mne vlastní mne hnala dál. Očadla jsem měla na stopkách, famfrňák v pohotovosti a ušadla jsem nechala ušadly, protože ty zkrotit, to by byl nadpsí výkon.

 

S ušadly všude možně, jen ne u kebule, se zvědavostí větší než velkou svištěla jsem po měkoučké lesní cestě do mírného kopečka. Tlapka střídala tlapku a než jsem se nadála, přímo přede mnou, těsně vedle cesty, objevil se prazvláštní doubek s dutinami v kmeni. Jen co jsem doubek zmerčila, radostí jsem si vyskočila a krok jsem ještě zrychlila. Najednou jsem měla kebuli ve tmě do ušadel mi znělo „Je někdo doma“? V tu chvíli jsem se ták lekla, až jsem kebulínu ze stromu vystrčila. Tlapky mé daly se do pohybu a v mžiku jsem svištěla napříč lesem po sotva viditelné pěšince. Svištěla jsem do kopečka, když v tom mi štěklo, že jsem to přeci byla já, kdo se ve stromě ptal, zda je někdo doma. Jen tak, ze zvědavosti, jsem se přeci zeptat musela. Jenže to, co má ušadla zaslechla, to byl tak divný šepot, až jsem se ho lekla.

 

Pomalu a jistě jsem se vracela zpátky k prazvláštnímu doubku. Utlapkala jsem jen pár kroků, když v tom jsem si všimla, že jsem na skále a výše stoupat nemohu. Jak jsem se tak rozhlížela kolem, všimla jsem si na kmenu vysokého stromu cedulky. Na cedulce stálo, Bílá skála. Tehdy mi došlo, že jsem zdolala jeden z dalších brdských vrcholů. A víte vy, kamarádi, co mne na tomto výletu nejvíce překvapilo? Že jsem zdolala vrchol a nebýt leknutí z vlastní šikovnosti, ani bych se nezapotila.

Štěky z našich výletů nově najdete na webu janulanatoulkach.cz. Kromě štěků z našich toulek tu najdete i tipy na výlety do měst a obcí a nechybí ani recenze z cest.