Bouda U břízy, CHKO Brdy

   

Kraj: Středočeský

Okres: Příbram

GPS souřadnice: 49.6634072N, 13.8473967E

Odkaz do map: https://mapy.com/s/hazemumola

Byl krásný den a já sem se po boku člobrdice toulala po Brdech. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa, kolem kterého poletovaly bílé mráčky. Do kroku mi kamarádi ptáčci pěli ty nejkrásnější podzimní písně, jaké jen zapět umí. Les voněl podzimem a já jsem byla moc moc ráda, že mohu být jeho součástí. Vždyť kdo by se v krásný den nerad toulal voňavou přírodou a snad jen v hloubi kebule tušil, kam jej cesta tentokráte zavede?

 

Cesta, ta jediná mi dělala vrásky na kebuli. Tlapkat lesem po asfaltu není žádná výhra. Obzvlášť v případě, že se touláte nádherným vzrostlým lesem, kde co chvíli narazíte na oplocenku plnou mladých rozčepýřených stromků, kolem kterých zrovna dozrávají ostružiny. Zda je doba ostružin, těžko říct. I mne se zdá, že je na ostružiny pozdě. Ale i přesto jsou stále místa, kde se dá na tyto bobulky narazit. Tedy, dalo. Než je objevila člobrdice.

 

S kebulí plnou myšlenek, s radostí v kožíšku, pomalu jsem tlapkala kupředu. Tlapka střídala tlapku, stoupání vystřídala rovinka a s kopečkem zmizel i vzrostlý les a nahradil ho les mladý, se stromky tak tak velkými, aby už nebyly rozčepýřené, ale zatím ještě tak vysokými, že do majestátní výšky se stále musí ještě vytáhnout. Právě v těchto místech mne do famfrňáku uhodilo něco, co mne přimělo zrychlit krok.

 

To se ví, než jsem se dala do pohybu, promrkala jsem očadla, našponovala ušadla a pro jistotu jsem se ještě několikrát zhluboka nadechla, aby famfrňák už z dálky poznal jakoukoli změnu, která mne co nevidět čeká. Až když jsem měla všechny smysly v pohotovosti, mohla jsem kopnout do vrtule a svištět s radostí mi vlastní kupředu, dál do hloubi lesa.

 

Svištěla jsem kupředu rychleji než rychle. Ušadla mi plápolala na kebuli, chvost měl co dělat, aby mne udržel na všech čtyřech a nezměnil směr. Od tlapek se ozýval dusot koňských kopyt, alespoň tedy tak mi zněly mé kroky, které byly v hlubokém lese ještě hlasitější, než je obvyklé. Usvištěla jsem kupředu mnoho kroků, skočila jsem pár dlouhých skoků, když se les přede mnou rozestoupil a já jsem se posadila na mne ták dobře známém rozcestí.

 

Seděla jsem na rozcestí a vrtěla jsem si chvostem. Kožíšek se mi lehce naježil. Před famfrňákem jsem měla krásnou žlutou boudu, u které jsem byla již mnohokrát. Jenže tehdy ještě neměla bouda jméno. Ale dnes už ho má. Jmenuje se bouda U Břízy. Proč, to je mi záhadou. Vždyť široko daleko žádná bříza neroste. Ale není to jen název, který postavil mé chloupky.

 

Jak už si někteří z vás všimli, často sdílím příspěvky z profilu Brdský kraj. A právě díky němu vím, co mnozí z vás neví. Právě v této krásné žluté boudě, dnes v boudě U Břízy, kdysi dávno přespávali loupežníci. Až jednou větřík zafoukal a všechny loupežníky vyhnal.

 

Ale no tak, Rampepurdo. Štěkni, jak to doopravdy bylo.

 

Dobře, kamarádi. Nebyli to loupežníci, ale prý to byla tlupa pytláků. Alespoň tak mi to člobrdice vyprávěla, když článek pro Brdský kraj psala. Ale s tím větříkem je to prý pravda. Dokonce snad byla i mlha. A jak větřík zafoukal, tehdy ještě chalupou prý prošlo ták strašidelné zakvílení, že se pytláci lekli a rozeběhli se do lesa. Od té doby v boudě nejen nepřespávají, ale dokonce se k ní bojí přiblížit. Já bych štěkla, že v tom má prsty Fabiánek. Ten prý kvílí Brdskými lesy, když se mu něco nezdá, nebo když mu v nich někdo dělá neplechu. Ale nevím nevím, jestli to u člobrdice projde. Měla jsem štěknout fakta. Fabiánka nikdo nikdy neviděl, ale přesto všichni víme, že nad všemi, kdo do Brd v dobrém přichází, drží ochrannou ruku.