Meteoradar na vrcholu Praha, CHKO Brdy

    

Kraj: Středočeský

Okres: Příbram

GPS souřadnice: 49.6582856N, 13.8178039E

Odkaz do map: https://mapy.com/s/gorododaga

Byl krásný slunný den a já jsem se po boku člobrdice toulala po Brdech. Obloha byla vymetená a kolem kamaráda Puňti neproletěl jeden jediný mráček. Proč, to je mi záhadou. Ne, že bych se na blankytně modrou oblohu nedívala ráda, ale s mráčky je mnohem veselejší. A co víc, Puňťa tentokrát zářil takovou silou, jako by to snad mělo být naposledy. Byť je krásný podzim, paprsky kamaráda Puňti hřály tak, že jsem musela hledat stín, abych se jim vyhnula. Ale to tentokrát nebylo vůbec jednoduché.

 

Tlapky mne nesly po měkoučké cestě vyjeté ve vysoké trávě. Cesta už je podle všeho roky nesjízdná a tráva kolem ní je vysoká, ale ani to nezabránilo mému já, aby se před paprsky kamaráda Puňti schovalo. Ba naopak. Můj hřbet stále vyčníval a vysoký strom by jeden pohledal. Chvilku jsem lamentovala, ale brzy mi štěklo, že příroda kolem mne je ták úchvatná a za pár dní budu určitě moc ráda, že mne Puňťa hřeje, že jsem úplně přestala řešit teplo. Raději jsem nasadila úsměv na kebuli a tlapkala jsem dál.

 

S každým krokem jsem byla spokojenější. Ušadla byla zaposlouchaná do šumu suchých stébel travičky. Očadla se kochala pohledem na přírodu, která prošla parádní proměnou. Je to pár let, kdy v těchto místech býval les, po kterém dnes není ani památky. V lese by jeden stéblo travičky pohledal. Ale dnes? Dnes je vše jinak. A snad i proto na tomto místě dnes jeden nepotká kámoše jelena, ale o kámoše zajochy tu není nouze. Alespoň podle stop, které objevil můj famfrňák v místech, kde byla travička vyležená do měkoučkého pelechu.

 

To vám štěknu, kamarádi, najednou jsem měla kebuli plnou myšlenek. S bráchou jsem to neviděla, ale dnes? Když mi brácha poštěkával, jak místní lesy vypadaly, když se jimi začal toulat, moc jsem ho nechápala. Ale dnes? To je jiná. Sama vidím, jak se místní příroda rok od roku mění. A rozdíl je ták viditelný, až jsem se lekla obrovského meteoradaru, který mi zničehonic vyrostl přímo před famfrňákem.

 

To ti vám byla kamarádi prochajda. Jednou jsem se zamyslela a jak to dopadlo. Kdyby mne cestička nevyplivla u meteoradaru, který je mimochodem vidět desítky kilometrů daleko, snad bych si ho ani nevšimla. Pro příště budu muset být opatrnější.