Pozůstatky bývalého německého radiomajáku, CHKO Brdy

    

Kraj: Středočeský

Okres: Příbram

GPS souřadnice: 49.6600792N, 13.8159600E

Odkaz do map: https://mapy.com/s/nolozahune

Den byl jako obrázek a mne nenapadlo nic lepšího, než toho využít a vytáhnout člobrdici na výlet. Vždyť komu by se chtělo zůstávat doma, když na obloze září kamarád Puňťa a k jeho nelibosti a mé potěše jej škádlí bílé naducané mráčky, které se snaží Puňťu na obloze zakrýt a mít ji tak jen a pouze pro sebe. Naštěstí Puňťa je bojovník a nic jim nedá zadarmo. A snad i proto, že se Puňťa škádlil s mráčky, jsem věděla, že bude den rozverný a krásný.

 

Tlapkala jsem po kamenité lesní cestě a očadla jsem měla na stopkách. Rejdila jsem jimi po okolí a nemohla jsem se nabažit krásy, kterou merčila. Tlapkala jsem totiž lesem, kde všude rostly mladé rozčepýřené stromky, které co nevidět budou stromy statnými. Pod stromy rostlo borůvčí i kapradí, místy jsem míjela pařezy a mech. Celou tu krásnou přírodu protínala kamenitá cesta, z níž světle šedivé kameny zářily do dálky a dávaly místu zvláštní úchvatnou atmosféru.

 

Tlapkala jsem rozvážně, tempem tlapka tlapku mine až do míst, kde jsem po své levé tlapce zmerčila pěšinku vedoucí do lesa. Tady jsem si radostí vyskočila, zamávala jsem člobrdici chvostem na rozloučenou a rychleji než rychle vyrazila jsem do hloubi lesa na průzkum.

 

Svištěla jsem kupředu ták rychle, až mi od tlapek odlétalo jehličí. Svištěla jsem dokonce ták rychle, že je až s podivem, že se mi ušadla udržela na kebuli. Svištěla jsem až tak moc rychle, že se stromy kolem mne zdály býti rozmazané. Čím více rozmazané stromy jsem merčila, tím více mne vábilo bílé cosi, co se za stromy ukrývalo.

 

Jen co jsem bílé cosi zmerčila, změnila jsem směr. Že bych zpomalila, o tom nemůže býti řeč. Ale nezrychlila jsem. Mé tempo bylo už ták rychlé, že kdybych zrychlila, určitě bych letěla. A to my, chlupáči, zatím neumíme. I když, z hráze do vody nebo do bahýnka nám to jde mnohdy úplně samo.

 

Usvištěla jsem mnoho kroků a byla jsem ve svém cíli. Stromy byly tentam a já jsem byla součástí bílého fleku. Všude, kam jen jsem se podívala, byly bílé stěny. Jen uprostřed stěn merčila jsem vysoký strom, který na místě působil tak nějak úplně nepatřičně.

 

Chvíli jsem na místě seděla a kebulí mi létala myšlenka za myšlenkou. Když v tom mi to najednou štěklo. Vždyť já tohle místečko moc dobře znám. Ale nyní je jiné, větší a bělejší. Kdysi dávno bývalo místo šedivé a kámen byl vidět do dálky. Stěny byly nižší a více rozpadlé. Dnes jsou stěny nově zpevněné a proto bíle září do dálky.

 

I když mi chvilku trvalo, než mi štěklo, že jsem v pozůstatcích bývalého německého radiomajáku, byla jsem ráda, že mne na toto místo tlapky zanesly. Vždyť to bylo jedno z prvních míst, které mi brácha ukázal. Je pravda, že už jsem nebyla žádné malé štěndo, ale pořádný puberťák. Ale to bylo určitě tím, že když jsme se s bráchou poznali, všude bylo bílo. A to jsme měli úplně jiné starosti.

 

Štěky z našich výletů nově najdete na webu janulanatoulkach.cz. Kromě štěků z našich toulek tu najdete i tipy na výlety do měst a obcí a nechybí ani recenze z cest.