Pozůstatky bývalého vojenského zařízení, CHKO Brdy

    

Kraj: Středočeský

Okres: Příbram

GPS souřadnice: 49.6551931N, 13.8185214E

Odkaz do map: https://mapy.com/s/mujakumoko

Den byl jako z reklamy na letní dovolenou a to i přesto, že už je podzim. Obloha byla krásně modrá, po mráčcích nebylo ani památky. Puňťa si užíval výsostného místa na obloze a zahříval mi kožíšek svými paprsky tak vehementně, až jsem si začínala myslet, že chce, abych se opálila. Vždyť jaký by měl jiný důvod?

 

Asi ano, asi mi chtěl Puňťa dělat jenom samou radost. A to se mu dařilo. Vždyť už nebyl žádný hic. Byť se Puňťa snažil hřát sebevíc, stále mi bylo akorát. Člobrdice šla dokonce v mikině. A to je co štěknout. To už je totiž jen krůček od přechodu k zimní bundě. A tu prý člobrdice tuze nerada.

 

Tlapkala jsem po krásné cestě barvy cihel a nikam jsem nespěchala. Tlapka střídala tlapku a já jsem si užívala každý krok. Po levé tlapce jsem měla koberce borůvčí, na které byla radost pohledět. Po pravé tlapce jsem měla mladý les, do kterého vedla spousta pěšinek, ze kterých jsem ani jednu neprozkoumala. Všechny totiž byly vyšlapané mými kámoši divočáky a dalo se předpokládat, že v hustém lese bydlí. Protože není slušné chodit na návštěvu ke kámošům, kteří vás nepozvali, raději jsem tlapkala po cestě a dělala jsem společnost člobrdici. Věděla jsem, že nebude trvat dlouho a cihlovou cestu opustíme. Tehdy přijde má chvíle k pořádnému průzkumu.

 

Jak jsem tušila, tak se i stalo. Po chvíli repre tlapkání, ze kterého by měl radost nejeden psovod na výstavách, jsem se ocitla na měkoučké lesní cestě, kterou zdobily šedivé kameny. Po levé tlapce mi svět ležel u tlapek a přes koberec borůvčí jsem měla ták parádní výhled, o jakém se mi ani nesnilo. I po pravé tlapce jsem měla koberec z borůvčí. Za kobercem však byl opět hluboký mladý les, kterého jsem si stále raději nevšímala.

 

Tlapkala jsem spokojeně po nádherné cestičce, když v tom jsem zjistila, že svištím s radostí mi vlastní s větrem o závod a nic mne nemůže zastavit. Byť jsem nikam nespěchala, svištěla jsem kupředu, ušadla jsem měla všude, jen ne u kebule a vůbec nic mne netížilo.

 

Usvištěla jsem mnoho kroků, skočila pár skotačivých skoků a než bys pro kostičku dosvištěl, už jsem byla u oplocenky. Les byl trošku jiný, než jak ho pamatuji, a snad i díky tomu mne překvapil velký betonový podstavec, který znám jen z Brd.

 

Byla jsem na místě, kde mi svět ležel u tlapek. Stála jsem u betonového podstavce, který nedával vůbec žádný smysl. Byla jsem v přírodě, ze které mne zrak přecházel, když se ku mne připojila člobrdice. Pověděla mi, že jsem v místech, kde kdysi dávno stával vojenský vysílač nebo něco podobného a že tomu asi nebudu věřit, ale prý tu nejsem prvně. To jsem jí věřila a nevěřila zároveň, ale když mi pověděla, že ještě nedávno tu byl hluboký les, štěklo mi, kde jsem. Vždyť já tudy vždycky ták rychle svištěla a že bych tu měla zastavit mi ani neštěklo. Pod vysokými stromy to byl jen kus betonu, který skoro nebyl vidět. Ale dnes? Dnes je to místo, ze kterého přechází zrak a je radost se tu zastavit.

 

Štěky z našich výletů nově najdete na webu janulanatoulkach.cz. Kromě štěků z našich toulek tu najdete i tipy na výlety do měst a obcí a nechybí ani recenze z cest.