Vyhlídka u bývalého německého radiomajáku, CHKO Brdy

    

Kraj: Středočeský

Okres: Příbram

GPS souřadnice: 49.6599100N, 13.8158700E

Odkaz do map: https://mapy.com/s/hopufukado

Byl krásný podzimní den a já jsem se po boku člobrdice toulala po Brdech. Na obloze zářil kamarád Puňťa, který mi svými hřejivými paprsky zahříval kožíšek. To se ví, moc mu to už nehřálo, přeci jen, máme tu podzim. Ale ani přesto, že paprsky kamaráda Puňti nebyly nejvýhřevnější, měla jsem z nich radost. Puňťa byl na obloze sám a bylo znát, že mu chybí společnost. A snad i proto se snažil zahřát celé mé černé já, které mělo v tlapkách mnoho kilometrů a kožíšek více vlhký než suchý, protože cestou jsem potkala tolik louží a loužiček, ze kterých jsem se musela napít, že by bylo s podivem, kdybych byla suchá.

 

Tlapkala jsem po kamenité cestě skoro po rovince, do kroku jsem si vrtěla chvostem a pod fousky jsem si poštěkávala, jaký máme krásný den. Po pravé i levé tlapce měla jsem mladý les. Kde nebyl mladý les, byl les vzrostlý, kterým paprsky kamaráda Puňti nemohly snadno proniknout. Tlapkala jsem lesem voňavým, užívala jsem si každý krok, když v tom jsem zmerčila houštinku a za ní blankytně modrou oblohu. Co je tohle za šlendrián, to jsem musela prozkoumat.

 

Kopla jsem do vrtule, chvostem jsem zamávala člobrdici na rozloučenou a rychleji než rychle vyrazila jsem kupředu. Svištěla jsem po měkoučké pěšince a nic mne nemohlo zastavit. Kamenitou cestu jsem nechala za chvostem a než se člobrdice stihla nadechnout, už jsem byla v houštince. Usvištěla jsem další krok a byla jsem opět na světě. Ovšem na světě ták krásném, až jsem se musela posadit.

 

Ne, že by se mi na světě nelíbilo. To vám štěknout nemohu. Ale tenhle svět byl úplně jiný. Jak rychle se kamenitá cestička změnila v pěšinku, tak rychle měkoučká pěšinka skončila. Přede mnou bylo nádherné kamenné moře, ze kterého jsem měla svět jako na tlapce. Merčila jsem kopečky, louky i lesy. Merčila jsem Padrťské rybníky a blankytně modrou oblohu. Svět mi ležel u tlapek a já jsem si užívala chvíli dechberoucích výhledů, když v tom mi to štěklo. Dlouho jsem nebyla v místech, která kdysi hooodně znamenala, ale dnes již neexistují. Teď jsem na ně koukala z výšky a štěklo mi, že bych to měla napravit. Věřím, že se do těchto míst zase jednou podívám. A nebude to za dlouho. Třeba, až bude venku bílo. To by vám byla, kamarádi, pohádka.