NS U Drtiče - Bílá skála, Brdy

      

Kraj: Středočeský

Okres: Příbram

Odkaz do map: https://mapy.com/s/jajebufeju

Den byl jako malovaný, stvořený pro pořádnou procházku. Zvěsti v předpovědi počasí sice hlásaly, že má sprchnout, ale kdo by tomu věřil, když na obloze zářil kamarád Puňťa a jediné mráčky, které po obloze poletovaly, byly ty bílé, naducané, ze kterých nezaprší ani tehdy, když uhodí hrom. Člobrdici se ven moc nechtělo, ale já se nedala. Tak moc jsem chtěla protáhnout celé své já, alespoň někde blízko za humny, až jsem člobrdici svou energií udolala a vyrazily jsme na výlet. Projely jsme začátkem brdských lesů, brzy jsme byly v cíli, ale když jsem z Toyoťáka vyskočila, čekalo mne překvapení. Půlka oblohy byla černá a zdálo se, že budou padat trakaře. Druhá půlka oblohy ale byla stejně krásná, jako byla ta, kterou jsem viděla u nás doma.

 

I když ve mne byla malá dušička, nedala jsem to na sobě znát. Už jsem byla na startu výletu a chybělo jen vyrazit. Přece výlet nevzdám. Raději jsem dělala, že mračouna nevidím a brzy jsem svištěla po zpevněné lesní cestě kamsi do hloubi lesa.

 

Podél cesty rostly vysoké stromy. Kde nerostly vysoké stromy, byly oplocenky plné mladých rozčepýřených stromků. Keře, které rostly těsně u cesty, se halily do hřejivých barev podzimu. Příroda, jíž jsem byla součástí, krásně voněla podzimem.

 

Toulala jsem se nádhernou přírodou, občas jsem hodila očadlem na oblohu. Zatahovalo se čím dál tím víc, ale jak neoblomný byl mračoun, tak neoblomná jsem byla já. Brzy mne tlapky donesly na první rozcestí, kde se k mému překvapení objevila chytrá tabule se spoustou zajímavých informací. To se ví, nedalo mi to. Vždyť kde je jedna chytrá tabule, musí být další. Na mračouna jsem úplně zapomněla. Jakpak by také ne, když to tu zavánělo pořádným dobrodružstvím.

 

Promrkala jsem očadla, našponovala ušadla a pro jistotu jsem se i několikrát pořádně famfrňákem zavětřila. Když jsem měla všechny smysly v pohotovosti, rozhlédla jsem se kolem. Několikrát jsem očadly zamžourala, když v tom mi to štěklo. Nedaleko mezi stromy jsem opravdu zahlédla další naučnou tabuli. Tu jsem si musela přečíst.

 

Radostí jsem si povyskočila, kopla jsem do vrtule a s radostí mi vlastní vyrazila jsem kupředu. Usvištěla jsem mnoho kroků, skočila pár dlouhých skoků a byla jsem na dalším zastavení. Dozvěděla jsem se něco málo o mých kámoších z hmyzí říše a už jsem byla na cestě dál, k další chytré tabuli.

 

Svištěla jsem do kopečka, který se mi zdál býti nekonečný. Byť nebyl dlouhý, stoupání bylo vydatné. Pod samotným vrcholem už jsem funěla jak kanec, když v tom se přímo přede mnou ukázala rovinka s obrovským kobercem borůvčí, kterému dominoval dřevěný altán. S lehkostí mi vlastní prosvištěla jsem borůvčím a než bys jen písknout stihnul, už jsem seděla u altánu na vysoké skále a svět mi ležel u tlapek.

 

Merčila jsem pole i louky, lesy, města i vísky. Merčila jsem také blankytně modrou oblohu, na které kolem Puňti poletovaly bílé naducané mráčky. Po černých mračounech hrozících pomalu krupobitím nebylo vidu ani slechu.

 

Když jsem zjistila, že trakaře padat nebudou, rozhodla jsem se pro důkladný průzkum místa. Kromě parádního výhledu jsem si přečetla několik naučných tabulí, dozvěděla jsem se něco málo o mých chlupatých kámoších z hlubokých lesů a mohla jsem se vypravit dál, na další zastavení. Prosvištěla jsem borůvčím, dosvištěla jsem na cestu a než jsem se nadála, seděla jsem na kamenném moři a zjišťovala jsem, jaký je rozdíl mezi stromy.

 

Než jsem se na naučné stezce pořádně rozkoukala, už jsem byla zpátky u Toyoťáka. Jak je to možné, je mi dodnes záhadou. Vím, zprvu jsem spěchala, ale brzy jsem spěchu zanechala. Ale i přesto mi procházka utekla ták rychle, jako by ani nebyla. Tedy, člobrdice povídá, že kdyby prochajda nebyla, nevytuhla jsem v kufru Toyoťáka jako kdybych usvištěla maraton. Ale tak to určitě nebylo. Cestu domů si sice nepamatuji, ale za vlast jsem padla až u kamen. To vím natuty.