Studánka Jedová hora, CHKO Brdy

        

Kraj: Středočeský

Okres: Beroun

GPS souřadnice: 49.7958575N, 13.8940431E

Odkaz do map:  https://mapy.com/s/laturazofa

Byl krásný podzimní den a já jsem se po boku člobrdice toulala po Brdech. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa, do kroku mi krásně pěli kamarádi ptáčci a vlahý větřík nelenil a co chvíli mne polaskal v kožíšku. Den byl jako malovaný a já jsem byla moc moc ráda, že se mohu jen tak toulat hlubokými brdskými lesy.

 

Tlapkala jsem po zpevněné lesní cestě hlubokým lesem. Všude, kam jen očadlo pohlédlo, rostly vysoké stromy. Pod vysokými stromy merčila jsem koberce mechu a občas jsem zahlédla i kapradí. Tu rostla barevná houba, jinde byl pařez porostlý mechem a nechybělo ani maliní či ostružiní, které chránilo tajemné pěšinky od mého průzkumu.

 

Ale ani maliní a ostružiní nemohlo ochránit pěšinky všechny. Tam, kde nerostlo, svištěla jsem s očadly na stopkách, ušadly v pohotovosti a famfrňákem při zemi a hledala jsem stopy mých místních kámošů. A že jsem pochodila, to si můžete písknout.

 

Na jedné pěšince navětřila jsem stopy kámošky srnečky, na jiné pěšince zmerčila jsem stopy kámošů divočáků. Navětřila jsem i stopu kámošky lišky, ale když se z hloubi lesa ozvalo slastné zachrochtání, v mžiku jsem změnila směr a pádila směrem k člobrdici, protože vyrušit kámoše divočáka v jeho slastném láznění by se mi ani za steak nechtělo.

 

To se ví, když jsem byla v bezpečné vzdálenosti od láznících se kámošů, opět jsem si to zamířila na průzkum pěšinek. Ale už jsem nesvištěla ták hluboko do hloubi lesa. Hezky jsem se držela jen kousek od lesní cesty, co chvilku jsem se vracela zpátky k člobrdici a jak jsem brzy zjistila, dobře jsem udělala.

 

Při jednom návratu k člobrdici, kdy jsem se od ní nechala drbat v kožíšku a chvilku jsem jí dělala společnost, se jen pár kroků přede mnou, po mé pravé tlapce, objevilo křoví a za křovím skoro dokonale ukrytá lávka, kterou jsem musela prozkoumat.

 

Jen co jsem lávku zmerčila, našponovala jsem ušadla, promrkala očadla a famfrňákem jsem zhluboka několikrát zavětřila. Když jsem zjistila, že je čistý vzduch, zamávala jsem člobrdici chvostem na rozloučenou a rychleji než stihla cokoli říct, už jsem svištěla kupředu a nic mne nemohlo zastavit.

 

Usvištěla jsem mnoho kroků, skočila jsem dlouhý skok. V mžiku jsem přesvištěla lávku, když v tom jsem zjistila, že jsem u své oblíbené studánky. Jen očadlo jsem u studánky pozvedla, když v tom se přímo přede mnou, pod vysokými stromy, objevila pohádková vesnička, ve které jen domácí skřítci chyběli.

 

To vám štěknu, kamarádi, když jsme u studánky byla naposledy, bydlel tu jen jeden dva skřítci. Ale dnes? To je jiná. Pod vysokými stromy, jen mrňousek od studánky, vyrostla celá vesnička. Domečky jsou krásně malované a jeden dokonce ukrývá poklad. Ten jsem však neobjevila já, ale člobrdice. Až se v mých stopách vydáte, nezapomeňte si vzít něco na psaní. Uvidíte, bude se vám to hodit.