Studánka Pod Štěrbinou, Brdy

       

Kraj: Středočeský

Okres: Příbram

GPS souřadnice: 49.5733986N, 13.8379003E

Odkaz do map: https://mapy.com/s/nasolutahu

Byl krásný den a já jsem se po boku člobrdice toulala nádhernými brdskými lesy. V tlapkách jsem měla mnoho kilometrů, v merku mnoho krásných míst. Nyní už jsem jen tak tlapkala a užívala si každý krok na cestě k Toyoťákovi, když v tom se v dáli ne moc daleké něco mihlo. Kožíšek mi štěkal, že to, co jsem zahlédla, dobře znám. Ale já jsem mu nevěřila. Zamávala jsem proto člobrdici chvostem na rozloučenou, kopla jsem do vrtule a rychlostí mi vlastní vyrazila jsem kupředu vstříc novému dobrodružství.

 

Svištěla jsem po měkoučké cestě vzrostlým lesem. Všude, kam jen očadlo pohlédlo, rostly vysoké stromy. Pod vysokými stromy merčila jsem vysokou travičku, občas jsem zahlédla mech, pařez či barevnou houbu. Svištěla jsem lesem krásným a nic mne nemohlo zastavit.

 

Svištěla jsem kupředu rychleji než rychle. Čím rychleji jsem svištěla, tím byly stromy kolem mne rozmazanější. Čím rozmazanější stromy kolem mne byly, tím rychleji jsem svištěla. Když už jsem svištěla jak nejrychleji mohu a začínala jsem se bát o ušadla, která se tak tak držela na kebuli, těsně vedle cesty zmerčila jsem dřevěnou stříšku.

 

Jen co jsem stříšku zmerčila, změnila jsem směr. Skočila jsem dlouhý skok a než se člobrdice zmohla na slovo, už jsem měla kebulínu pod stříškou. Koukla jsem se k zemi, když v tom na mne vybaflo cosi černého, s dlouhým jazykem.

 

Jak jsem se bafnutí lekla, hlasitě jsem štěkla. Jak jsem štěkla, lekla jsem se ještě víc. Kolem mne byl najednou takový rachot, jaký jsem ještě nezažila. Jak jsem byla leknutá, kožíšek se mi naježil a k mému dalšímu leknutí přispěla člobrdice, která mi sáhla na záda a říkala, co blbnu, že to jsem já.

 

To vám štěknu, kamarádi, ve mne byla ták malá dušička. Ale člobrdici jsem věřila. Jak jen to šlo, snažila jsem se uklidnit. Jenže moc mi to nešlo. Až po době, která mi přišla delší než dlouhá, strčila jsem opět kebulínu pod stříšku, když v tom mi to štěklo. Opravdu jsem to byla já. Jen nyní, jak jsem byla v klidu, byla jsem mnohem sympatičtější, než když jsem pod stříšku strčila kebulínu po rychlém běhu. To jsem ale vypadala, že jsem se sama sebe opravdu lekla.

 

Co vám budu, kamarádi, štěkat. Jedna dosviští ke studánce a nepozná sama sebe. Asi budu muset na toulkách zpomalit. Ale nevím, jde to vůbec?