Železná Panna Marie, Brdy

      

Kraj: Středočeský

Okres: Příbram

GPS souřadnice: 49.5702519N, 13.8263558E

Odkaz do map: https://mapy.com/s/fapasobane

Byl krásný podzimní den a já jsem se po boku člobrdice toulala nádhernými brdskými lesy. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa, který mne svými paprsky laskal v kožíšku. Ptáčci mi do kroku pěli ty nejkrásnější písně, jaké jen zapět umí. I kamarád větříček putoval se mnou. Kdykoli jen mohl, příjemně šuměl ve větvích stromů a občas fouknul tak moc, až mne poškádlil v kožíšku.

 

Tlapkala jsem po boku člobrdice po široké lesní cestě. Tlapky mne nesly vzrostlým lesem z kopečka a já byla moc moc ráda, že neležím doma za pecí. Kamkoli mé očadlo pohlédlo, merčila jsem vysoké stromy. Pod vysokými stromy merčila jsem tajemné pěšinky vedoucí kamsi. Pěšinek bylo v lese tolik, že zkontrolovat je všechny jsem nezvládla. Ale nedalo mi to a po mnohých jsem se prosvištěla.

 

Jedna pěšinka vedla k houštině, jiná kamsi do hloubi lesa. Další pěšinka byla plná stop od kámošek srnek, na další jsem objevila stopu kámoše divočáka. Kam kámoš divočák chodí, mi také nezůstalo záhadou. Chvilku jsem se nechala vést jeho stopou, když v tom se celé mé já zničehonic ocitlo v ták nádherném voňavém bahýnku, až se mi vůní podlomila kolena a já se rochnila jak široká tak dlouhá v hřejivém bahýnku ve stínu vysokých stromů.

 

To vám bylo, kamarádi, něco. Bahýnko příjemně hřálo a s každým mým pohybem nádherně mlasklo. Kdybyste věděli, jak moc ráda jsem byla za to, že je podzim. Být to v létě, určitě bych nebyla v lázních sama. Takové lázně totiž široko daleko nemáme.

 

Po dlouhém láznění, ve chvíli, kdy mi člobrdice začala mizet z dohledu, pomalu jsem se zvedla, důkladně jsem se otřepala a rázem jsem svištěla s radostí mi vlastní potěšit člobrdici. Svištěla jsem lesem po měkoučké pěšince ták rychle, až mi ušadla plápolala na kebuli. S každým dalším krokem mne opustil kousek bahýnka. Usvištěla jsem mnoho kroků, skočila pár dlouhých skoků, když v tom jsem se posadila uprostřed lesní cesty a nestačila jsem valit očadla.

 

Na rozcestí nevelikém, jen pár kroků přede mnou, za nevelikým dřevěným plotem zmerčila jsem sochu větší než velkou. Socha stála na podstavci, ruce měla roztažené a působila ták klidným dojmem, jako se vidí málokde.

 

Seděla jsem na místě, prohlížela jsem si sochu, když v tom mi štěklo, kde to vlastně jsem. Seděla jsem pod sochou Železné Panny Marie. Byla jsem na místě, kde se před mnoha a mnoha lety málem stalo neštěstí. Ale protože se neštěstí naštěstí nekonalo, dnes na tomto místě stojí socha Panny Marie a dává pozor na všechny, kteří místy prochází.