Vrchol Malá Ohrádka, CHKO Brdy

         

Kraj: Středočeský

Okres: Příbram

GPS souřadnice: 49.6819244N, 13.9216156E

Odkaz do map: https://mapy.com/s/purojolove

Den byl jako malovaný, stvořený pro pořádnou procházku. Lehce mrzlo, ale podzim byl stále znát na každém kroku. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa, vlahý větřík vanul a kamarádi ptáčci pěli písně ták krásné, jako se slyší málokdy.

 

Tlapky mne nesly po lesní cestě pokryté malými kamínky. Všude, kam jen očadlo pohlédlo, rostly jehličnany. Po levé tlapce jsem měla samé pidi stromky, ale po tlapce pravé, to byla jiná. Tady rostly stromy vyšší než vysoké a mezi nimi vedlo tolik pěšinek, které si říkaly o průzkum, že bych je ani nespočítala. Když jsem nechala člobrdy pracující v lese daleko za chvostem, konečně jsem mohla pěšinky důkladně prozkoumat.

 

Svištěla jsem po pěšinkách do hloubi lesa a hledala stopy mých kámošů z lesní říše. Objevila jsem stopy kámošek srnek, našla jsem i stopu kámošky lišky. Když jsem narazila na stopy divočáků, raději jsem se vrátila zpátky k člobrdici. Stopy sice nebyly čerstvé, ale jeden nikdy neví, jak daleko se divočáci pohybují. Když na jejich stopu narazím, to se raději vrátím a dělám společnost člobrdici, která většinu našich toulek chodí sama a sem tam něco vyfotí.

 

Chvilku jsem tlapkala po boku člobrdice, občas jsem se nechala pohladit, když jsme došly na místo, kde se lesní cesta stáčí vlevo a rovně vede pěšinka. Byly jsme na místě mne moc dobře známém, které však bylo jiné, než při mé poslední návštěvě. Tehdy jen pár kroků od rozcestí stál posed, který v místní přírodě tvořil až pohádkovou atmosféru. Ale posed na svém místě nebyl. Kam jen zmizel, musela jsem zjistit.

 

V mžiku jsem měla všechny smysly v pohotovosti. Očadla byla promrkaná, ušadla našponovaná a famfrňák jsem měla zdvižený vzhůru k obloze, protože co kdyby se náhodou poblíž někdo pohyboval? Že bych famfrňákem navětřila posed, to jsem moc dobře věděla, že se nestane.

 

Se všemi smysly v pohotovosti, s člobrdicí za chvostem, sesvištěla jsem z lesní cesty a dál jsem svištěla po měkoučké pěšince do hloubi lesa. Usvištěla jsem jen pár kroků, prosvištěla jsem zatáčkou, když v tom se jen kousek ode mne, pod nevysokou skálou, ozvalo do ticha lesa mlaskavé zachrochtání, které neuniklo ani člobrdici.

 

V tu chvíli se mé hledání změnilo k nepoznání. Rázem jsem byla u nohy člobrdice, zabočily jsme podél mladé houštiny doprava, a když se ozvalo další zachrochtání, pronesla člobrdice do útrob lesa hluboké HO HO HO. Kámošovi divočákovi sdělila, že by bylo fajn, kdyby si šel po svém, nás si nevšímal a nechal nás jít po našem. Zda přání člobrdice splnil s radostí, těžko štěknout, ale zabralo a my se mohly toulat dál.

 

Chvilku jsme šly po kraji skály a koukaly pod sebe, když v tom, najednou, přímo přede mnou vyrostla malá kamenná mohylka. Jen co jsem mohylku zmerčila, štěklo mi, že jsem na vrcholu. Byla jsem na Malé Ohrádce s očadly, ušadly i famfrňákem v pohotovosti a kebulí se mi honila jen jedna jediná myšlenka. Jak se dostanu domů, když mou cestu stráží kámoš divočák?

 

Štěky z našich výletů nově najdete na webu janulanatoulkach.cz. Kromě štěků z našich toulek tu najdete i tipy na výlety do měst a obcí a nechybí ani recenze z cest.