Houbová cesta, Brdy

          

Kraj: Středočeský

Okres: Příbram

Byl krásný bílý den a já jsem se po boku člobrdice toulala mými oblíbenými brdskými lesy. Všude, kam jen očadlo pohlédlo, rostly vysoké stromy. Pod vysokými stromy merčila jsem travičku, krásně schovanou pod bílou sněhovou peřinou. Kde nebyla travička pokrytá snížkem, byla zmrzlá do posledního semínka. Takto krásnou přírodou jsem se toulala a byla jsem moc moc zvědavá, kam mne tlapky zanesou.

 

Tlapkala jsem po zmrzlé lesní cestě, klouzala jsem se po zamrzlých loužích. Občas jsem se prosvištěla po pěšince vedoucí kamsi do hloubi lesa, občas jsem se vydala po stopách mých lesních kámošů, kterých v tomto kousku lesa bydlí tolik, že bych je ani na všech čtyřech tlapkách nespočítala.

 

K houštinám jsem stopovala kámoše divočáky, do hloubi vzrostlého lesa jsem stopovala kámošky srnky. Ke kmenům vysokých stromů jsem sledovala mini stopy kámošek lasiček a dokonce i kámošky veverky, která vysvištěla na strom přímo přede mnou a ne a ne se vrátit na pevnou zem. U lomu jsem narazila na stopy kámošky lišky a k mému velkému překvapení jsem objevila i stopy kámošů opeřenců, ale kterých přesně, těžko štěknout. Na to jsou mé znalosti stop ještě příliš malé.

 

S vědomím, že je les živější než živý vrátila jsem se zpátky člobrdici, abych jí alespoň na chvilku dělala společnost. Po boku člobrdice jsem utlapkala jen pár kroků, když se mé tlapky daly do pohybu a najednou jsem svištěla rychlostí málem až nadpozemskou kamsi do hloubi hlubokého lesa.

 

Usvištěla jsem mnoho kroků, prosvištěla jsem rozcestím. V místě, kde se rovinka měnila v klesání, jsem skočila pár skoků a rázem jsem seděla. Přímo přede mnou vyrostl hřib větší než velký a za ním byly další.

 

Nevěřila jsem vlastním očadlům. Potkat v lednu houby v lese? To je jako co? Halucucanice? No, ty by to byly pořádné. Ale halucucanice to nebyly. Houby na místě opravdu byly. A nebyla jsem jediná, kdo je viděl.

 

Když mi štěklo, že jsou houby opravdové, dala jsem se do rozváženého posunu vpřed. Zjistila jsem, že podle lesní cesty roste tolik hřibů, že by naplnily košíky mnoha houbařům. Hřiby byly ták velké, že by je ani veverky neposbíraly. Hřiby byly dokonce ták velké, že se o ně chodí drbat moji kámoši divočáci. Ony totiž tyto hřiby nebyly pravé. Byly ze dřeva. Ale víte vy co, kamarádi? Příjemným zpestřením prochajdy rozhodně byly.

 

Štěky z našich výletů nově najdete na webu janulanatoulkach.cz. Kromě štěků z našich toulek tu najdete i tipy na výlety do měst a obcí a nechybí ani recenze z cest.