kamenná slepice, přírodní park Pod Štědrým

          

Kraj: Plzeňský

Okres: Plzeň - jih

GPS souřadnice: 49.4880614N, 13.7036144E

Odkaz do map: https://mapy.com/s/polakukade

Byl pošmourný mrazivý den, kdy by jeden ani psa ven nevyhnal. Tedy, tak by tento den nazvala asi většina chlupáčů, kteří dávají přednost teplu domova. Jenže to není můj případ. Já mám tlapky toulavé, a pokud nepadají trakaře či neprší, musím se toulat. A i proto jsem se tento pošmourný den toulala po boku člobrdice hlubokými lesy a byla jsem moc moc zvědavá, kam mne tlapky zanesou.

 

Tlapkala jsem po zpevněné lesní cestě do táhlého kopečka. Všude, kam jen očadlo pohlédlo, rostly vysoké stromy. Pod vysokými stromy merčila jsem v koberci nádherně zeleného mechu pidi stromky. Vší tu krásu občas doplnil choroši porostlý pařez nebo keřík borůvčí či maliní.

 

Když se mi táhlý kopeček začal zdáti býti nekonečným, sesvištěla jsem z lesní cesty a vydala se na průzkum místních pěšinek. Čekala jsem, že objevím spoustu stop mých lesních kámošů, ale k mému velkému překvapení objevila jsem jen stopy mých opeřených kámošů a jednoho srnečka. Pro tento kousek lesa, jehož jsem byla součástí, mi počet obyvatel přišel ták strášně malý, až mi to dalo pořádného brouka do kebule.

 

S broukem v kebuli tlapkala jsem po boku člobrdice. Ta mi mnohokrát říkala, ať myšlenky nechám koňovi, že ten prý má velkou hlavu. Ale copak to šlo? Proč v tomto kousku lesa bydlí jen ták málo kámošů?

 

Utlapkala jsem mnoho kroků, protlapkala jsem rozcestí. Z rázu se les kolem mne změnil. Hluboký les byl už jen za mým chvostem a končil po mé pravé tlapce. Po levé tlapce měla jsem les mladý, plný pěšinek a tajemných zákoutí. Tady jsem objevila spoustu stop mých lesních kámošů, a když jsem se pořádně rozhlédla kolem tak mi štěklo, proč všichni bydlí tu a ne tam.

 

Radostí jsem si vyskočila a skotačivými kroky svištěla jsem lesem. Uskotačila jsem jen pár kroků, když v tom jsem se leknutím posadila. Po mé pravé tlapce, za několika málo keři, zmerčila jsem obrovitánského ptáka s červeným zobákem, který jako by se chystal mne zbaštit.

 

Seděla jsem na místě neschopná pohybu. Takhle velkého ptáka jsem jaktěživ nezmerčila. Byl ták velký a tvářil se ták neohroženě, navíc se dlouho předlouho ani nepohnul. V tu chvíli mi to štěklo. Přestala jsem se bát, pomalu a opatrně jsem se zvednula a nejistým krokem vyrazila vstříc obrovskému predátorovi.

 

Pomalu, krok sun krok tlapkala jsem kupředu. Čím více jsem se blížila, tím pomalejší mé tempo bylo. Čím pomalejší mé tempo bylo, tím přikrčenější jsem byla. Užuž jsem bříško málem smýkala po zemi, když v tom se lesem pronesla šelest, já jsem si lehnula a z lesa vyletěl kámoš bažant. Predátor se ani nehnul.

 

To vám štěknu, kamarádi, v tu chvíli jsem se ták lekla a zároveň se mi ták ulevilo. Když se predátor ani nehnul, věděla jsem, že se nemám čeho bát. Skočila jsem dopředu a v mžiku jsem zjistila, čeho jsem se to vlastně bála. Přímo přede mnou stál obrovitánský balvan s očadlem a zobákem. Byla jsem u kamenné slepice.

 

Štěky z našich výletů nově najdete na webu janulanatoulkach.cz. Kromě štěků z našich toulek tu najdete i tipy na výlety do měst a obcí a nechybí ani recenze z cest.