Studánka Kobylí hlava, CHKO Brdy

          

Kraj: Středočeský

Okres: Příbram

GPS souřadnice: 49.5752983N, 13.7819003E

Odkaz do map: https://mapy.com/s/kegedobepa

 

Den byl jako stvořený pro pořádnou prochajdu. Příroda odpočívala pod sněhovou peřinou a jen málo co z ní koukalo. Pod stromy bylo bílo, stejně jako na stromech. Tajemné pěšinky, lesní cesty, pařezy i kameny, to vše sněhová nadílka skryla. Ale něco nám i odhalila. Les byl najednou plný stop, které se jindy nevidí.

 

Dlouho, předlouho jsem tlapkala lesem. Už jsem se dokonce začínala bát, že celý můj svět spí. Ale s první stopou kámošky srnečky jsem zjistila, že nic není ztraceno. Jen pár kroků od pěšinky vyšlapané srnkami jsem objevila moc moc moc stop kámošů divočáků, kteří žijí v rodince větší než veliké. Stop na místě bylo tolik, že jsem raději vzala tlapky na ramena, rozsvištěla jsem se z kopečka a jak mi cesta klouzala, svištěla jsem neznámo kam.

 

Zastavit možné nebylo. Zpomalit mi nešlo. Ale zrychlit? To šlo samo. Jak jsem tak svištěla a klouzala naráz, byla jsem úplně jiným chlupáčem. Můj pohyb vpřed byl ták nekoordinovaný, až se mi člobrdice smála. A já se brzy smála též. Konečně tu byla zima. Byl tu snížek. A já byla jako bowlingová koule na nekonečně dlouhé dráze bez překážek.

 

Jak dlouho jsem se klouzala, těžko štěknout. Rychlost mi nevlastní mne brzy donesla na rozcestí. K mému velkému štěstí se tu křížilo tolik cest a potkávalo se klesání se stoupáním, až se celé mé rozradostněné já zastavilo. Chtělo by se mi štěknout „ach, jo“, ale neudělám to. Celé mé já bylo na rozcestí, kde bylo co objevovat.

 

Když už jsem stála na místě a rozhlížela jsem se kolem sebe, za vysokým stromem a několika keři zmerčila jsem krásný dřevěný domeček. Domeček byl nevysoký, ale také nemalý. Vedla k němu cestička krytá nevysokým svahem.

 

To se ví, jen co jsem domeček zmerčila, opatrně jsem se dala do pohybu. Tempem tlapka tlapku mine vystoupala jsem sotva znatelný kopeček. Stlapkala jsem z lesní cesty a než jsem se nadála, už jsem měla kebuli v domečku. To, co jsem zmerčila, to vám bylo něco.

 

V domečku bydlel velký černý pes s úsměvem od ušadla k ušadlu. Ze stejkárny mu visel dlouhatánský jazyk, který se jen tak tak nedotkl vodičky, které bylo ve studánce tolik, jako už dlouho ne. Velký černý pes mi nebyl neznámý. Byl to odraz mého já. I když jsem se na mrňousek lekla, moc dobře jsem se poznala. Vždyť široko daleko nemohl být chlupáč, který by mne jazyk delší než já. Takovou jízdu, jakou jsem já zažila, zažije jen málokdo.

 

Štěky z našich výletů nově najdete na webu janulanatoulkach.cz. Kromě štěků z našich toulek tu najdete i tipy na výlety do měst a obcí a nechybí ani recenze z cest.