Čertovo vřeteno, CHKO Brdy

          

Kraj: Středočeský

Okres: Příbram

GPS souřadnice: 49.5920253N, 13.7820667E

Odkaz do map: https://mapy.com/s/nofotunena

Den byl jako stvořený pro pořádnou prochajdu. Byť brzy ráno ještě mrzlo, Puňťa zářil na obloze a veškerou námrazu, kterou vykouzlila tmavá noc, se snažil rozehřát svými paprsky. Občas kolem Puňti proletěl bílý naducaný mráček, občas kolem mne prosvištěl kámoš větříček. Den byl opravdu jako korálek a já jsem byla moc moc ráda, že se mohu toulat.

 

Tlapkala jsem po zpevněné lesní cestě z táhlého kopečka. Všude, kam jen mé očadlo pohlédlo, rostly vysoké stromy. Pod stromy merčila jsem koberce mechu, pařezy a občas jsem zmerčila i keříček borůvčí, který pomalu, ale jistě, začal nasazovat první lístečky.

 

Les, kterým jsem tlapkala, krásně voněl jarem. Do kroku mi ptáčci pěli písně krásnější než krásné. Dokonce i kámoše motýly už jsem zmerčila. Byli ták krásně žlutí. A s jakou radostí a lehkostí si poletovali. To vám byla, kamarádi, nádhera.

 

Jak dlouho jsem jen tak tlapkala nádherným lesem, těžko štěknout. Znenadání se les změnil. Po motýlech a zpěvu kamarádů ptáčků nebylo ani vidu, ani slechu. Paprsky kamaráda Puňti neprostoupily mezi korunami vysokých stromů. Dokonce i vůně lesa se změnila. Najednou byla těžká a ledová, až se mi začalo kouřit od stejkárny.

 

Kde to jsem, jsem matně tušila. Ale atmosféra tohoto kousku lesa byla najednou ták tajemná. Je až s podivem, že mé tlapky opustily zpevněnou zem a pomalu a jistě mne nesly kamsi do hloubi lesa, chvilku po pěšince, chvilku jen tak, mezi kmeny stromů.

 

Tlapkala jsem pomaleji než pomalu. Čím hlouběji v lese jsem byla, tím pomalejší mé tempo bylo. Čím pomalejší mé tempo bylo, tím více jsem se rozhlížela. Očadla jsem měla na stopkách, ušadla našponovaná jako málokdy. Můj chvost, který se normálně vrtí radostí, se nesl kdesi u kolen. O tom, že by se měl zavrtět, nechtěl ani slyšet.

 

Mnoho kroků jsem tlapkala. Mnoho stromů jsem obtlapkala. Mnoho pěšinek jsem vystřídala, když v tom se přímo přede mnou objevila skála nevysoká, zato delší než dlouhá, s obrovitánskými kebulemi, které jako by nebyly z tohoto světa. Nad obrovitánskými kebulemi zmerčila jsem cosi, co vypadalo jako kebule samotného pekelníka.

 

Vím, že pekelníci neexistují. Ale v Brdech? To je jiná. Tady je možné úplně všechno. Proto jsem neváhala ani vteřinku a raději jsem kopla do vrtule a vysvištěla kopeček ták rychle, až se mi od tlapek zaprášilo. Obsvištěla jsem starý buk porostlý choroši a než jsem se nadála, už jsem byla na místě mne ták dobře známém. Stála jsem mezi skalami, na kterých ležel obrovitánský balvan. Byla jsem u Čertova vřetene, které tu prý kdysi dávno upustil čert, který závodil s obrem a v zápalu boje neváhal, a podváděl.

 

To vám štěknu, kamarádi, na toto místo se vracím roky. Ostatně i brácha o něm štěkal v naší první knize. Jenže tehdy nebylo toto místo tak strašidelné, jako je dnes. Tehdy nebyly vidět na skále čertovy hlavy. Ani velké kebule nevypadaly jako kebule. Ale čím častěji se sem vracím, tím víc je toto místo strašidelné. Dokonce je ták móc strašidelné, že člobrdice neváhala a zařadila jej do knihy pověstí z Brd, která jí vyjde na jaře.

 

Štěky z našich výletů najdete na webu člobrdice janulanatoulkach.cz. Kromě štěků z našich toulek na tomto webu nechybí tipy na výlety do měst a obcí, recenze z cest a mnoho dalšího. Budeme rádi, když náš web navštívíte ;)