Vyhlídka na hrad Zvíkov

           

Kraj: Jihočeský

Okres: Písek

GPS souřadnice: 49.4417461N, 14.1907739E

Odkaz do map: https://mapy.com/s/jacesedegu

Byl den, kdy jsem vůbec netušila, zda se mi chce z pelíšku. Byla zima, ale nemrzlo. Jen foukal studený větřík. Po Puňťovi nebylo na obloze ani památky. Zato šedivé mraky se na obloze množily. Den opravdu k procházce nesváděl, ale já jsem po dlouhé době zavítala do jižních Čech. Takový den jsem zkrátka prochrapouňovat nemohla.

 

Jen co jsem vyskočila u Otavského mostu z Volváka, byla jsem k nezastavení. Celé mé já bylo natěšenější než natěšené. Kam mne tlapky zanesou, neměla jsem ponětí. Ale vodička pod vysokou skálou mne ták nabudila, že jsem se na toulku začala moc moc těšit.

 

Na vodítku jsem přetlapkala silnici. Vysvištěla jsem pár schodů a brzy jsem se ocitla na měkoučké lesní cestě posypané jehličím. Na mladém stromě zmerčila jsem červenou turistickou značku, kterou dodnes nevím proč, začala jsem sledovat.

 

Tlapky mé nesly mne po měkoučké lesní cestě vysoko nad vodou. Mezi mnou a vodičkou byla vysoká skála. Skála byla dokonce ták vysoká, že by jí ani Šemík s Horymírem neseskočil. Na kraj skály bála jsem se přiblížit. A to i přesto, že se na mnoha místech nacházely pěšinky plné čerstvých stop mých lesních kámošů.

 

Svištěla jsem chvilku z kopečka, chvilku do kopečka po měkoučké lesní cestě. Hlídala jsem člobrdici, pronásledovala sviště, na kterého jsem měla dávat pozor, aby nezabloudil. To vám byl úkol, kamarádi. Já sama nevím, kam svištím, ale mám dát pozor na sviště, aby nezabloudil? No řekněte, jak je možné takový úkol splnit?

 

Se svištěm před famfrňákem, s člobrdicí za chvostem, sledovala jsem červené turistické značky. Prosvištěla jsem vzrostlým lesem, přesvištěla jsem přes bahýnko. Obsvištěla jsem školku mladých boroviček, a když svišť zastavil, hupsla jsem do prvního potůčku. Musela jsem schladit tlapky a pořádně se napít. Protože tempo, které svišť nasadil, mi brzy připravilo sucho ve stejkárně.

 

Osvěžená, s mokrým kožíškem, vrátila jsem se zpátky na lesní cestu. Usvištěla jsem jen pár kroků, když jsem se ocitla na rozcestí. Červená vedla doprava a mne nezbylo nic jiného, než změnit směr. Opustila jsem lesní cestu, vysvištěla jsem pěšinku a aby svišť viděl, jaké to je nasadit tempo rychlejší než rychlé, s úsměvem na kebuli jsem na něj počkala na prvním kopečku.

 

Odtud šla má cesta už jen z kopce. Po boku sviště svištěla jsem nádhernou přírodou. Občas jsem zmerčila pěšinku, občas jsem objevila rozkvetlou květinu. Než jsem se nadála, uhnula jsem doprava, vysvištěla kopeček a rázem mi ležel u tlapek celý blízký svět.

 

Červené turistické značky mne zavedly na vysokou skálu, která se vypínala nad řekou Otavou. Pod tlapky jsem se raději nekoukala. To vám byla taková výška. Ale před sebe, to jsem očadla valila. Kde netekla Otava, tekla Vltava. Uprostřed vší té nádhery čněl nad vodou hrad. Nebyl to hrad obyčejný. Byl to samotný hrad Zvíkov, pod kterým prý žije vodník, který se kamarádí s místními obyvateli.

 

Já jsem na vodníka nenarazila. Vlastně jsem jej raději ani nehledala. To víte, sice plavat umím. Ale s vodníkem? To nechce plavat žádná živola. A to ani s tím, který je prý kamarád.

 

Štěky z našich výletů najdete na webu člobrdice janulanatoulkach.cz. Kromě štěků z našich toulek na tomto webu nechybí tipy na výlety do měst a obcí, recenze z cest a mnoho dalšího. Budeme rádi, když náš web navštívíte ;)